V teplickém muzeu vystavují otec a dcera Mizerovi. Konkrétně sochař Pavel Mizera a Kamila Housová Mizerová. V čase horkého léta přišli se svěží dávkou svérázného kumštu. Po všech těch pomněnkách a křiklavě barevném znásilňování pláten konečně echt pohlazení duše a poškrábání uměním náročného ega pod levou lopatkou. Chladné, jako ocel, drsné jako neohoblované dřevo…
Třeba…
Monotisk na plátně od Kamily Housové. Řeknete si: Jak je možný, že mě něco takového míjelo. Pocit vydolovaný z hloubky, svázaný do jediné kompozice, která se tváří, že je v podstatě elementární konstelací a ty máš jen velký oči, nejspíš z vedra. Tempo, cíl, někam jít, nebo doplavat, vem to čert. Podstatou je dynamika jako druh komunikace…
Dřevěné objekty Pavla Mizery. Krok sun krok, provokace a výzva a zase provokace. V hlavě ti myšlenky zakopávají jedna o druhou. Ty, co upjatě tvrdí, že identifikaci by sis měl raději odpustit a potom ty, které tě nutí k vnímání tvaru, barvy a struktury materiálu každým pórem těla.
Technický smalt na železném plechu. Úžasná záležitost. Kamila Housová do kompozice vkládá vykrystalizovanou energii. Chladnou, jako barvy a materiál, který používá. Vzkaz, o který se poškrábete, když se ho nenaučíte správně číst. (Zamilovala jsem se do smaltových obrazů.)
Dřevěné objekty Pavla Mizery ctí svůj prapůvod. Barva, kterou autor tu a tam naruší jednolitost dřeva, zjemňuje jejich hrubost a zároveň je rozsvěcí. Evokuje představu dutiny, rány, praskliny, zlomu, ze kterých prýští žlutá, zelenkavá, rudá…
Tohle nejde strávit za hodinu u litříku vína. Tohle si musíte odžít. Poctivě, na dřeň. Zážitek, který stojí za to, abyste si dali repete. I přes nebezpečí, že v tom uvíznete až po srdeční komoru. A potom budete jak slídící psi celé hodiny hledat, co dalšího ještě ti dva vytvořili, co ještě….
Vím, proč to píšu…
Běžte na výstavu vyzvednout svůj vlastní pocit. Najít světy, do kterých jste možná ještě nevstoupili. Zkuste pojmenovat emoce, které jste dosud neprožili. Běžte a třeba tam potkáte sami sebe.
