Helena Hošková a otisk země, kde luxus těsně sousedí s chudobou

Výtvarnice Helena Hošková používá v tvorbě neobvyklou techniku, která na první pohled evokuje popraskanou krustu starých olejových nátěrů. Jde o voskovou batiku. Téhle technice přišla na chuť natolik, že ji odjela studovat na dva roky na Jávu. Její obrazy můžete aktuálně vidět, ale i koupit, v Turistickém informačním centru Osek.  

I v obraze se můžete utopit

Batikování je v orientální Indonésii tradičním, nesmírně váženým a hájeným řemeslem. Helena Hošková zvolila pro své výtvarné vyjádření vedle voskové batiky i zvláštní způsob přenesené komunikace s divákem. Cílí na poetiku barev a zjednodušené motivy. Tak, aby celek nebyl přehlcený detaily a působil harmonicky. Objekty často umisťuje do výšek, kde ztrácejí tvar. Ponechán je jenom jejich náznak. Roli hlavního motivu v takovém případě přebírá hloubka prostoru, která podpoří svěží atmosféru výsledné kompozice.

Někdy se Helena Hošková vydává cestou zjednodušeného „vzkazu“, který ztvární několika motivy v prostoru. Působivý příběh dokáže rozvyprávět prostřednictvím náznaků. Přitom je ve svém vyjádření srozumitelná a vysílanými signály zasahuje správná místa.

Při své návštěvě oseckého centra jsem měla štěstí. Helenu Hoškovou jsem zastihla, když zrovna instalovala své práce. Našla si chvilku na krátký rozhovor.

Zjednodušené motivy nahrazuji barvami

Máte nezvyklý styl výtvarného sdělení. Motivy zjednodušujete a také nekonformně vsazujete do kompozice. Jaká byla cesta k vašemu výtvarnému vyjádření?

Některé série obrazů jsou inspirované mým pobytem na Jávě, kam jsem jela studovat voskovou batiku. Nejdříve na vysokou školu, ale pak jsem si našla různé soukromé učitele, dílny. Objela jsem celou Jávu a další indonéské ostrovy. Vosková technika je vlastně batikování a jde o stejnou techniku, kterou používám na svých obrazech.

Co do obsahu a jeho ztvárnění, ty jsou inspirované mým pobytem v Indonésii. Zobrazují se zde některé rituály dané země nebo lokality, stejně jako batikové motivy. Jen si to upravuju do svého vidění světa. Figurální motivy dost zjednodušuju, to je pravda, ale zase to nahrazuju pestrými barvami.

Co vás při pobytu v Indonésii nejvíce oslovilo, zasáhlo? A co z toho vystopujeme ve vašich obrazech?

Spíš takový běžný obyčejný život tamních obyvatel. Třeba tenhle obraz: Koupání nemám rád. Je to vlastně zachycený táta, který drží za ruce svého chlapečka a máchá ho v kádi s vodou.

Tahle práce se jmenuje Slepiččin poslední červánek. Na obrazu vidíme Javánka, který se chystá zabít slepici. Má v ruce rituální nůž, typický pro tu danou oblast. Nůž je napuštěný jedem. Fascinovalo mě, jakým způsobem tam zabíjejí zvířata pro obživu. To totiž nemůže udělat jen tak někdo. Musí přijít speciálně vyškolený člověk, který tu slepici nebo jiné zvíře, zabije. Takovým způsobem, aby zvíře netrpělo. A to mi v tom prostředí přišlo krásné.

Následující práci jsem nazvala Hody. Jsou to ale hody s otazníkem. Jde o to, že v Indonésii, kde jsem ty dva roky žila, jsou velké rozdíly. Je tam hrozná bída, neskutečná, kterou si ani neumíme představit. A pak je tam zase neuvěřitelný luxus, který my tady vlastně vůbec neznáme. V tom tam žijete a máte ty kontrasty hned vedle sebe. Takže na tomhle obraze jsou u stolu čtyři lidi. Na stole je jen jeden talíř. Ale je to po hostině nebo před ní? Na talíři je pár zrnek rýže. A faktem je, že tam někdo mívá opravdu k celé hostině jen těch několik zrnek rýže.

Tenhle obraz se jmenuje Šach mat pěšcem. Velmi často tam uvidíte na ulici sedět muže, kteří hrají šachy.

Jaké jsou vaše výtvarné vzory?

Výtvarné vzory vycházejí z těch tradičních indonéských batik, ale jsou upravené. Hodně mě inspirují, ale už je to hodně posunuté do minimalistické verze. Indonéská batika jako taková je velice detailně propracovaná. Vytečkovávané ornamenty a podobně.

Batika zřejmě patří k významným indonéským tradicím.

Batika je v Indonésii fenomén. Batikované látky se používají při šití oblečení a takové oblečení se nosí při každé slavnostní příležitosti. Při svatbách, pohřbech, na státní svátky a podobně. Pokaždé mají lidé na sobě něco batikovaného. A protože je po batice taková poptávka, tak ta původní, ručně malovaná se postupně mění na tištěnou pomocí razítek, nebo dokonce vyloženě tištěnou pomocí digitálního tisku, jako to známe dnes. Všechny ty způsoby batikování se v Indonésii používají. Ta ručně malovaná je samozřejmě nejdražší.

Řemeslo se dědí, předpokládám, z generace na generaci…

Ano. Ale vyučuje se i na základních školách. Pro ně je to tak důležitá součást jejich dědictví, že se snaží, aby děti k tomu alespoň přičichly, i když to nebudou nikdy v životě samy dělat.

Noticka

Jiné světy a jiné krajiny, které občas navštěvujeme prostřednictvím obrazů v nás uvíznou, nebo vyšumí. Jsem přesvědčená, že ty, do kterých nás zve Helena Hošková, nás do sebe vtáhnou. Jako staré dobré známé, kteří tou krajinou plnou extrémů, hloubek a výšek už prošli několikrát. Výstava bude otevřená do konce června. A jestliže zrovna sháníte originál do bytu, nebo jako dárek, tak tady vedle nesáhnete. Přijďte a uvidíte, že se budete dívat, dívat a dívat.

Mám zájem o newsletter

Odesláním emailu souhlasí zájemce o newsletter s občasným zasíláním informací o novinkách, soutěžích a obchodních sdělení (maximálně 1x týdně). Svůj souhlas může v emailové komunikaci kdykoliv zrušit. Odesláním své emailové adresy současně vyjadřuje souhlas s ochranou osobních údajů (GDPR).

About Ilona Kaulfuss

Vydavatelka magazínu DEZERT, šéfredaktorka, copywriterka, autorka, krotitelka dvou vnuků a jednoho sebejistého francouzského buldočka. www.ilonytexty.cz

View all posts by Ilona Kaulfuss

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *