V parku za divadlem se objevily tři výrazné objekty, které zobrazují hlavu Ludwiga van Beethovena. Kromě toho se tam dopoledne objevil také primátor Hynek Hanza s náměstkem Jiřím Štáblem a představitel teplického street artu Kamil Vacek, který hlavy vytvořil. Kolem poletovala hejna novinářů a mlaskaly závěrky fotoaparátů.
Zkrátka sláva.
Hlavy Beethovena vytvořil Vacek na objednávku vedení města ke 250. výročí narození věčně rozcuchaného hudebního génia.
Rozpaky, nadšení, apatie, radost….
Nevidím důvod pouštět se do nějaké reflexe.
K čemu hromady textu. Každý má jiné chutě, jiné představy, jiné touhy, jiný vkus, jiný vztah k umění a jiný rozměr duše i tolerance. Proč hnát pocity do nezvratného resumé. Kdyby se místo pestrobarevných hlav objevila pískovcová skulptura, bylo by možná ticho po pěšině.
Takhle to v průduchách města hučelo pozitivní i negativní kritikou a vřelo na facebooku. Zkrátka, život nesedí na zadku, nohu přes nohu. Pojďme si zvykat, že každá doba má právo na to své a potřebuje prostor. Že se věci nedějí pro nic a za nic a taky nejsou jen černobílé.
Podle mě hlavy od Vacka lázeňský park oživily. Probudily ho z ulízané a konzumní patřičnosti a nabízejí procházejícím vzrušení, radost, překvapení.
Dokonce si myslím, že už bylo na čase. Taky se mohlo stát, že by ten park začal jednou z nudy zívat a obrůstat letargií. (Nojo, park…) Těmi hlavami se v něm něco pohnulo, rozsvítilo a nabilo hravou energií.
Klidně si mějte opačný názor.
Máte na něj právo, stejně jako já na ten svůj.
