Vilu Landhaus v ulici Pod Doubravkou, se zahradou a architektonickými prvky, které nezapřou časy, kdy se Teplice mohly nazývat Malou Paříží, jsem si osahala zvenčí i zevnitř. Pracovala jsem tu čtyři roky jako metodik slovesných oborů tehdejšího okresního kulturního střediska. Ano, hádáte dobře. Čtyři roky ve společnosti dobrmanů kultury, kteří dohlíželi na to, aby se z předem nalajnovaného směru, třeba při sochání trpaslíka, příliš nevybočilo.
Vila v té době disponovala malým divadelním sálem, ateliérem pod střechou, galerií v přízemí, řadou kanceláří, které byly jak malé taneční sály, služebním bytem, a především atmosférou s magickým geniem loci, kterou neohnula přes koleno ani tvrdá rákoska totality.
Měřítkem infikování pracovníků OKS socialistickými manýry, byla synchronizace vlastního kroku s rytmem obecně udržované loajality. Když jste přes brody kultury chtěli svědomí převést bez újmy, nesměli vás zahnat do stáda těch, co okresnímu tajemníkovi a jeho pohůnkům žrali z ruky.
Každá mince má dvě strany.
Vždyť víte, už nejste malí, ani divocí, jako jste bývali v těch zvláštních letech.
Pro mě bylo působení na OKS krajinou za zrcadlem. Světem, který mi umožnil zúčastňovat se pracovně spousty divadelních a literárních festivalů, zažívat jejich neobyčejnou atmosféru, setkávat se s vynikajícími kumštýři, pořádat výstavy, připravovat sborníky a spoustu dalších projektů.
Doba byla třaskavá, občas na nikom nenechala nit suchou. A my, co nebaštili pilátům z dlaní, jsme věřili, že jednou obrátíme svět naruby. S odstupem desítek let je už hodnocení dobrých a špatných vazeb irelevantní. Zezadu vás sjíždí nostalgie, vrní vám do ucha a šeptá: Kde jsou ty časy, brouku. A vy s tím chuchvalcem vzpomínek na mládí a objektivního pohledu na věc už nic moc nenaděláte.
Zdi vily Landhaus pamatují výhry, prohry i patové situace. Významné zvedání obočí nebožtíka Jaroslava Viktory, který byl postrachem kapel a snad nejvýkonnějším spolupracovníkem OSA. Naši hádku, kdy jsme vykopali válečnou sekyru a už ji nikdy nevrátili zpátky.
Pamatují spoustu zajímavých lidí, jako byly holky v propagaci, které na rozdíl od řady dnešních grafiků uměly i skvěle malovat. Moji šéfku, která před podáním reportu odkládala srdce do šuplíku a život trhala na kusy, aby neměl šanci stárnout. Nebožtíka Štěpána Tóna, se kterým jsme vedli dlouhé rozhovory o smyslech a nesmyslech bytí a spoustu dalších. A samozřejmě také ty, kteří mířili ke šťastným zítřkům s připnutou pěticípou hvězdou na bradavce. Za všechny třeba manželka okresního tajemníka KSČ, která dělávala „Ty, ty, ty!“, když jsem si v kanceláři pouštěla Kryla.
Okresní kulturní středisko vzal ďas. Skončilo v době, kdy jsem porodila dceru, v Teplicích odstartovaly demonstrace, židle okresních i místních tajemníků se povážlivě rozviklaly a letargie se obracela do naděje. Dnes už po OKSu neštěkne ani pes. Nicméně, téhle žluté vily se zahradou, která mohla poskytnout prostory tvořivým lidem, zázemí uměleckým souborům dospělých, divadlům malých forem nebo čemukoliv, co slouží jako fitness pro duši, je škoda.
Ať byly zdi natáhnutý jako houba režimem, který z lidí občas dělal dobře vykrmené dobrmany, zatímco z některých stahoval kůži zaživa, vila Landhaus měla zůstat v majetku města. Stejně, jako spousta podobných objektů, které už dnes slouží jen hrstce vyvolených.
Z historie
– Vila Landhaus, česky Zemský dům, je neobarokní stavba v ulici Pod Doubravkou.
– Byla postavená zřejmě v druhé polovině 19. století, neboť je doložené, že si ji v 80. letech téhož století pronajímala nizozemská královna.
– V roce 1902 byla kompletně přestavěna v neobarokním stylu významným teplickým architektem Reinholdem Blaschkem starším. A stejně, jako ostatní jeho díla, i vila Landhaus se vyznačuje až nestřídmou dekorativitou.
– Východní průčelí jednopatrové budovy s půdorysem do písmene U je členěné ryzalitem, který nad korunní římsou přechází ve vížku s cibulí. Uliční průčelí je souměrné se vchodem, nad kterým je balkon.
– Mezi lety 1939-45 v budově bydlel významný německý muzikolog Walther Hensel.
– V 90. letech 20. století zde sídlilo okresní kulturní středisko a později mj. teplické Salesiánské středisko mládeže.
– Vila byla v roce 1992 prohlášená jako součást městské památkové zóny.
– V současné době je vila v majetku manželů Ulyyan z Velké Britanie.
