Knihy a já. Kdyby se se mnou všichni rozešli a vyfakovali mě ze svého života, aby měli pokoj od mé ulitománie, knížky zůstanou. Tisíce příběhů implantovaných někam do mozkových závitů. Pomáhají mi orientovat se, odpouštět druhým i sobě, nacházet směr a padat na hubu oduševněle. Každá kniha je jako mapa. Odněkud někam nás dovede. A je na každém, co si v cíli pro sebe nasbírá, co si odnese.
Nejsem z těch, kteří se vrhají s termoskou kafe a karimatkou do nekonečných front na VĚCI v monstrózních slevových akcích. Chladnou mě nechávají výkřiky známých, že někde prodávají NĚCO zadarmo, teda skoro. Jakmile se ale objeví burza knih, jedu přes mrtvoly. Bezohledný nabušený monstrum, který tam musí být hned po otevíračce, aby mu někdo nějaký titul náhodou nevyfoukl. A jsem v takovým rauši, že se za to ani nestydím.
Dnes jsem Mafuli zatáhla do duchcovské knihovny na Bílinské. Tušíte správně. Začala tu burza vyřazených knih. Původně chtěla kámoška pokecat někde u kávy. Ale copak to jde? Když je v knihovně burza?!!! Takové krásy, poskládané do krabic. Kus za pětikačku. Oči vypadlé z ďůlků, rozum jsem courala někde po zemi a srdce tlouklo jak magor. Kam se na tyhle pocity hrabou erotický veletrhy.
Jediný, co mě trochu přibrzdilo, bylo vědomí, že když se vrátím domů naložená po střechu knihama, mohl by si Méďa říct, že už tohle nemá zapotřebí a prásknout do bot. Musím na něj pomalu. Konečně, burza je tu až do pátku.
