Je příjemné sledovat, jak v obcích a městech ožívají znovu tradice. Jejich udržování upevňuje pocit sounáležitosti k lidem a k lokalitě, kde žijeme. Je projevem úcty k našim předkům a k jejich kulturnímu dědictví. Kromě toho je významnou příležitostí, jak utužit sousedské vztahy. Při přípravě scénáře, při organizaci a rozdělování úkolů v místní posilovně (restauraci), ale především při akci samotné.
Máme za sebou období masopustů. I na Teplicku bylo letos barevné pestré a veselé. Nyní jsme v očekávání příchodu jara, které s sebou přináší nejvýznamnější svátek křesťanů, Velikonoce. Pojďme se podrobně podívat, jak probíhá čtyřicetidenní postní období po masopustu, co všechno svátkům jara předchází a jaké tradice se k období Velikonoc váží.
Jeden z nejlepších masopustů na Teplicku pořádá spolek Veselý venkov s Obcí Hrobčice v Červeném Újezdu. Foto: Ilona Kaulfuss
Je dobré o tradicích něco vědět. Abychom třeba jako letos v Duchcově nevynášeli o masopustu Moranu, což jsou dvě tradice smotané dohromady. Chybička se někdy vloudí. Jinak byl duchcovský masopust skvělý a lidé se dobře bavili. Nicméně. K odkazu předků bychom měli přistupovat zodpovědně a nepálit na Velikonoční pondělí třeba čarodějnice, které mají svůj čas až o Filipojakubské noci. Pojďme si proto připomenout:
Velikonoce – kdy, jak a proč
Velikonoční svátky jsou připomínkou zázraku vzkříšení Ježíše Krista, ke kterému došlo na počátku našeho letopočtu. Stalo se tak ze soboty na neděli. Tato noc se označuje jako Velká noc, proto se svátky jara jmenují Velikonoce. Řada zvyků je propojená s původními pohanskými zvyky, které oslavovaly příchod jara a nový život.
Velikonoce slavíme po jarní rovnodennosti, po 21. březnu. Připadají na neděli po prvním jarním úplňku, v době od 22. března do 25. dubna. Jde tedy o pohyblivý svátek. V článku uvedená data jsou platná pouze pro rok 2024.
Ilustrační foto: Ilona Kaulfuss
6 postních nedělí
Velikonocům, svátečnímu, pašijovému týdnu, předchází po masopustu šest postních nedělí. Někdy se zdroje informací liší v jejich popisu i názvu, ale podstata zůstává stejná.
První postní neděle – Černá, Pučálka nebo Liščí (18.2.)
První postní neděle po Popeleční středě se nazývá Černá. Zřejmě proto, že během postu odkládaly ženy pestré oděvy a halily se do černých šátků a fěrtochů. Jinde zase označují tuto neděli jako Pučálka podle pro toto období tradičního pokrmu z namočeného, naklíčeného a usmaženého hrachu.
V některých lokalitách byla první postní neděle označována jako Liščí. Zejména na Hořovicku, Berounsku, Křivoklátsku, Rakovnicku a v okolí. Název měl původ v postních preclících z pšeničné mouky, sypaných mákem a solí.
Preclíky se pekly v noci, aby o nich děti nevěděly a mívaly často tvar zvířátek. Maminka nasbírala proutky podle počtu dětí a na každý navlékla několik preclíků. Proutky s preclíky zavěsila na stromy. Ráno probudila děti a řekla, že jim liška na zahradě rozvěsila preclíky. Ať jdou a hledají.
Druhá neděle postní – Pražná (25.2.)
Své jméno získala druhá postní neděle podle jídla, které se o půstu připravovalo. Říkalo se mu pražmo a byla to vlastně upražená naklíčená obilná zrna, zejména ječmene.
Třetí neděle postní – Kýchavná (3.3.)
Dříve se věřilo, že kolikrát člověk o třetí postní neděli kýchl, tolik roků ještě žil. Proto neděle Kýchavná. Na Bydžovsku zase lidé věřili tomu, že kdo v tuto neděli kýchnul třikrát, byl po celý rok zdráv. Což mně osobně přijde příjemnější, než se „prokýchat“ třeba ke dvacítce roků.
Jiný pramen uvádí, že název neděle má kořeny ve středověku, kdy se v tento den konaly bohoslužby k odvrácení cholery a moru. Počátek nemoci se projevoval hlasitým kýcháním. Zdraví lidé od nemocného pak utíkali pryč a volali: „Tebe pozdrav už jenom Bůh“. Od těch dob se při kýchnutí užívá pozdrav: „Pozdrav pán Bůh!“ My zase například říkáme jen „Zdravíčko“.
Čtvrtá neděle postní – Družebná (10.3.)
Staří Čechové ji označovali i jako Družebkyně nebo Družbadlná. Tyhle zvláštní tvary, které nám už dnes moc neřeknou, měly původ v přidružování nových členů ke spolku Kristovu v prvotní křesťanské době. Jinde byla označována jako Růžová a Růžebná podle barvy rouch, které se v tento den používaly v kostele. A abychom to neměli tak jednoduché, známý je i název neděle Středopostní. To proto, že šlo o prostřední neděli v období půstu.
Z jiného zdroje jsem se zase dozvěděla, že název vznikl nejspíš podle dívčích zábav, kdy děvčata projevovala náklonnost chlapcům. A na tyto zábavy se pekly koláče zvané „družbance“. No a teď si vyberte…
Z folklórního festivalu v Kovářské. Foto: Ilona Kaulfuss
Pátá neděle postní – Smrtná (17.3.)
Pátou postní nedělí je neděle Smrtná či Smrtelná. Nazývána je podle starého pohanského zvyku vynášení Morany (Smrti) ze vsi. Šlo o slaměnou figurínu, oblečenou do ženských šatů. Představovala Smrt, Mařenu, Mořenu, Moranu, Smrtholku. Průvod šel s Moranou za ves, kde ji hodil do vody nebo spálil v ohni. (Kdysi ji lidé dokonce po cestě kamenovali.) Bohyně jara, Vesna, tak definitivně zvítězila nad bohyní zimy a smrti, Moranou.
V některých krajích po uvedeném obřadu chodily děti s lítem (od slova léto), což byl vršek zeleného stromku, ozdobený pentličkami, řetězy ze slámy a kousky látky. Na vršku byla upevněná panenka nebo svatý obrázek. Děti chodily od domu k domu a hlasitě zpívaly. V kostelech se v ten den na oltářích zahalovaly kříže.
Šestá neděle postní – Květná, Květnice, Beránková, Palmová (24.3.)
Poslední postní nedělí je Květná. Jinak též Květnice, Beránková či Palmová neděle, kdy se slaví památka slavného příchodu Ježíše Krista do Jeruzaléma. Lidé ho vítali čerstvými olivovými, palmovými a vavřínovými ratolestmi a házeli je na cestu. Celý tento den býval ve znamení obřadu svěcení kočiček (ratolestí jív). Lidé větvičky drželi při svěcení hodně vysoko, aby vyrostlo vysoké obilí.
Vysvěcené větvičky jív se pak dávaly za rámy obrázků, věšely se na trámy a na křížky, aby uchránily stavení před bouřkami a jinými pohromami. Kromě kočiček nosili lidé k vysvěcení i svazky narašených listnáčů 2-3 metry dlouhé, ozdobené pentlemi a papírovými růžičkami. I dnes je pro mnohé rodiny Květná neděle svátečním otevřením Velikonoc.
Z velikonoční výstavy v areálu oseckého kláštera, v roce 2022. Foto: Ilona Kaulfuss
Pašijový týden
Po Květné neděli následuje svatý neboli pašijový týden. Jde o poslední z týdnů postní doby před Velikonoční nedělí (Božím hodem velikonočním). Pojem pašije je odvozen z latinského passio – utrpení, jako upomínka na poslední dny Kristovy pozemské cesty. Lidé si při pobožnostech připomínají význam umučení a nejvyšší oběti Ježíše Krista.
Modré pondělí (25.3.)
Původ názvu není nikde dostatečně vysvětlen. V tento den ale chasa nevykonávala všechny práce a měla více volného času.
Šedivé (žluté) úterý (26.3.)
Hospodyně začaly s velkým úklidem ve stavení. Všechno se ještě nelesklo tak, aby byly spokojené, proto „šedivé“.
Sazometná (Škaredá) středa (27.3.)
Sazometná středa, někdy označovaná jako Škaredá, je pojmenovaná podle dne, kdy se vymetaly komíny i vnitřek domu od sazí. Světnice pak lidé bílili vápnem. Stavení se důkladně smýčila, uklízela, a chystala k velikonočním oslavám.
Jiný pramen se přiklání k pojmenování Škaredá středa, které je údajně odvozeno od Jidášovy zrady Ježíše Krista. Na Hlinecku věřili, že se v tento den na sebe lidé nesmějí zlobit a škaredit se, aby takoví nezůstali po celý rok.
Z osecké velikonoční výstavy. Foto: Ilona Kaulfuss
Zelený čtvrtek (28.3.)
Název je odvozený z předkřesťanských dob, kdy lidé oslavovali rašící zeleň a pojídali pokrmy se zelenými bylinkami. Od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty nezvonily kostelní zvony, protože podle tradice odletěly do Říma.
Místo zvonění se na vesnicích ozývalo klapání a řehtání dřevěných řehtaček, se kterými po vsi chodili chlapci. Třikrát denně obcházeli vesnicí, modlili se u křížků a kapliček, cestou klapali a hrkali. Za svou službu dostávali sladkosti, vajíčka, výjimečně peníze. Nejspíše se tento zvyk váže k dávné představě o tom, že hluk vyhání zlé síly.
Velký pátek (29.3.)
V křesťanské liturgii jde o významný den. Lidé by se měli věnovat rozjímání. V lidových představách byl ale tento pátek obestřený i mnohými kouzly. Jako tím, že se země sama otevírá a vydává poklady v ní ukryté.
Zvykem na Velký pátek bylo, že se lidé myli před východem slunce proudící vodou, aby zůstali dlouho zdrávi. Ve všech domácnostech vrcholily přípravy na svátky a oslavu konce velkého půstu. Ten den se ještě stoly neprohýbaly jídlem. Pekly se třeba jidáše z kynutého těsta, tvarované do podoby zkrouceného provazu.
V jiném prameni najdeme také informaci o tom, že je Velký pátek dnem přísného půstu a hlubokého smutku. Nesmělo se hýbat zemí, do které byl položený Kristus. Proto nikdo nepracoval ani na zahrádce, ani na poli. Ze stejného důvodu nepracovali ani hrnčíři.
Bílá sobota (30.3.)
Bílá sobota znamenala konec čtyřicetidenního půstu. Byla také znamením bílení a velkého úklidu. Tento den patřil i ohni. Lidé spalovali před kostelem kočičky, které nechali posvětit o loňské Květné neděli. Posvěcovali dřevo, ze kterého doma vyráběli křížky. Ty pak hospodáři zapichovali druhý den doprostřed polí, aby úrodu ochránili proti bleskům a krupobití.
Lidé přinášeli do kostela i zapálené svíce (paškály) jako symbol Kristova vzkříšení. Hospodyně před odchodem do kostela uhasila oheň a znovu jej rozkřesala až po návratu polínkem, které si přinesla z posvátného ohně. Před polednem končívaly obchůzky chlapců s klapačkami a řehtačkami. V některých vesnicích, (kupříkladu v okolí Vysokého Mýta, Hrochova Týnce a Litomyšle) dodnes dodržují prastarý zvyk vodění Jidáše.
Bílá sobota končila slavností Vzkříšení, která byla doprovázená radostným zvoněním kostelních zvonů. Tím byl také ohlášený konec půstu. Hospodyňky vařily tradiční i obřadní pokrmy. Například velikonoční hlavičku, do které se přidávaly zelené bylinky a v případě možností i kousky masa, zejména jehněčího. Pekly také velikonoční pečivo a připravovaly vše potřebné na neděli.
Velikonoční neděle též zvaná Boží hod velikonoční (31.3)
Velikonoční neděle je vyvrcholením svátečního týdne. Dopoledne se konaly a dodnes konají bohoslužby. Dříve si při nich lidé nechávali posvětit pokrmy, jako bylo maso nebo pečivo. V některých lokalitách se tato tradice udržela i dnes. K posvěcení přinášeli i mazance, případně uvařená vajíčka. Věřilo se, že pokud posvěcené vajíčko sní společně celá rodina, utuží to vzájemné vztahy a rodina bude po celý rok držet pohromadě.
Posvěcené pokrmy pak byly součástí slavnostního nedělního oběda. Na stole nechyběly jidáše, mazance nebo beránek. K obědu se jako hlavní chod podávala kůzlečí, skopová, králičí nebo vepřová pečínka.
A zatímco hospodyně pekla a vařila, omladina se připravovala na šmigrust, kúpačku, buďačku, mrskačku nebo dnes známou pomlázku.
Velikonoční (červené) pondělí
Mládenci pletli už v předstihu z vrbových proutků tatary neboli pomlázky. V horských lokalitách posloužily větévky jalovce. Děvčata polévali vodou, což mělo ozdravnou funkci i magickou moc. Vypráskat děvče pomlázkou mohli mládenci už po půlnoci z neděle na pondělí.
Chlapci obcházeli ve skupinách domy, kde bydlely dívky, o které měli zájem. Odpoledne pak platilo ženské právo, kdy s pomlázkami chodila děvčata. Tento zvyk už se ale většinou nedrží. Šlehání zelenými pruty nebo polévání vodou bylo spojené se symbolem přenášení probouzené síly z přírody na člověka. Symbolem zdraví, ale i krásy.
K Velikonocům patří neodmyslitelně také kraslice. Ty odpradávna symbolizovaly zrození a smrt. Nemalovaná, čistě bílá vyfouknutá vejce, se dávala na krk Moraně jako náhrdelník při jejím vynášení. Děvčata při malování vajec používala různé techniky. Prostřednictvím kraslic vyjadřovala svůj vztah ke koledníkům. Význam „vzkazů“ vězel v použité barvě i ve způsobu zdobení. Někdy nechyběly veršíky, které význam mládenci snáz objasnily.
Zdroje: nmvp.cz, wikipedie, Církevní rok a lidové obyčeje (Vlastimil Vondruška), Slezský soubor Heleny Salichové
