Houby nalevo, napravo, za tebou…
„Mámo, popadni košík, kluk vezme dva, holka taky a já unesu tři. Pro sichr naložíme ještě zbývající koše do kufru auta. Můžou se hodit…“. Rodinka vyráží na houby. Tradiční program letních víkendů v celé řadě českých domácností. Jedou sousedi, jede Standa ze druhého patra, tak přece nezůstaneme pozadu. Na každém volném plácku přibývají zaparkované automobily a lesy jsou přecpané lidmi. Tuhle tradici si ale v posledních letech stále častěji někteří houbaři pletou s drancováním lesa.
Přibývá lidí, kteří tradiční procházku na zdravém vzduchu s bonusem nalezených hub zaměňují za houbařské nájezdy. Tak trochu jako kdysi obávaní Vikingové, když drancovali pobřeží Anglie a nezůstal po nich živáček, ani kámen na kameni. V podobném drivu plení někteří lidé les hlava nehlava, klobouk neklobouk, nekoukají napravo nalevo, nůž stíná nohu za nohou, jen aby (proboha) někde nezůstala nějaká zapomenutá houba.
Startér pro závistivce
Doma pak rozloží hromady ukořistěných hub po stole i po zemi, udělají selfíčka a zahltí jimi hned několik skupin na sociálních sítích. „Koukej mámo, těch lajků. To budou sousedi závidět!“ A taky že jo. A nejen sousedi. Vedlejším efektem podobných snímků je to, že k drancování lesa vyprovokují celé davy hamounů a závistivců. Selfíčka s hromadami hub, které jsou spíš k pláči, než aby potěšily oko, či duši, se pak na sociálních sítích množí geometrickou řadou.
Pod jedním takovým snímkem jsem četla dotaz, co s těmi hromadami hub sběrači dělají. Kromě arogance, kterou nešlo v odpovědi přehlédnout, stálo: „Sušíme a sníme. A jestli závidíte, máte stejnou možnost jako my si houby v lese nasbírat.“ Tak podle toho, co znám ze svého okolí, to shrnu: Něco hub použijí na smážu, něco obalí jako šnycl, něco narvou do sušičky, něco do mrazáku, něco prodají (dej to chlapům v práci, já už to nemůžu ani vidět) a to, co nepřežije, se vyhodí.
Proč ne, když je to zadarmo
Takže, asi tak. Když vidím na fejsu podobné snímky „úspěšných“ houbařů s ukořistěnými hromadami hub, nedělám si o naturelu jejich majitelů příliš pěknou představu. Bohužel mi jen potvrzují, že se malá česká dušička od dob vlády komunistů, kdy všechno patřilo všem a ten, kdo nekradl a nebral, co šlo, okrádal rodinu, moc nezměnila. Že se tenhle cejch dědí z pokolení na pokolení a že k jeho přežívání pomáhá mimo jiné i absence kvalitní rodinné výchovy a vzorů. To, že Češi mají ve světě kvůli své vyhlášené nenažranosti občas z ostudy mantl, je potom občas celkem oprávněné.
Taky sbírám houby
Bydlím u lesa, proč ne. Při špacíru se psem někdy najdu pár hříbků. Doma k nim přivoníme, pokocháme se jejich krásou a k večeři uvařím třeba smaženici. Další den se poštěstí a donesu tři pěkné podborováky, které kuchyň provoní v bramboračce. Nepotřebuju z lesa tahat hromady hub. Jsme dva, když nepočítám psa. Užíváme si radost z každé nalezené houby. Na rozdíl od vikingských nájezdníků, kteří po návštěvě lesa tráví nekonečné hodiny čištěním hub a o nějaké radosti se jim může leda tak zdát.
Kam jsme došli
Problém české houbařské tradice je v tom, že se nám trochu zvrtla. Na vině je místy přežívající naturel, který není omezován hranicemi morálky, etiky, nebo víry. (Ne nadarmo se kdysi lidé před jídlem modlili a děkovali nahoru za ty dary.) Řadě lidí dnes chybí pokora, vděk a ohleduplnost. Drancují les do posledního klobouku. Někdy houby sami ani nejedí a ty hromady sbírají s omluvným: „Mě to baví“. Někteří houby nasbírají a pak prodávají u silnice, sousedům nebo kolegům v práci. A z původní celkem pěkné tradice se tak postupně stává maloměšťácký dostih o větší hromadu nasyslených hub a primitivní byznys.
