Kousek za Razicemi, směrem na Mukov, stojí u silnice zářivě bílé vodárenské zařízení. Až tudy někdy pojedete, na chvíli zastavte a běžte pozdravit vodníka. Sedí uvnitř a nabízí pocestným rybu. Možná výměnou za dušičku. Kdo ví.
Dost často se cítí sám, a proto vítá, když s ním někdo prohodí pár slov. Opodál je sice ještě socha sličné víly, ale na tu vodník nevidí a ona k němu nemůže. I přes ten nevlídný osud je na oba v té společné opuštěnosti pěkné pokoukání. A sluší se napsat, že autorem plastik je sochař a umělecký štukatér z Koporeče na Mostecku, Karel Kaliba.
Soudruzi bořili kaple hlava nehlava
Kdysi tady stávala kaple. Jenomže v dobách totalitních bývaly sakrální stavby v nemilosti soudruhů. Ti z ní proto vytvořili něco k užitku, a sice vodárenské zařízení. Z toho se postupem času, nedostatkem financí a především neúcty k odkazu předků, stala ruina.
Porevoluční Hrobčice jsou naproti tomu známé tím, že rozprostírají ochranná křídla nad svými památkami poměrně umanutě a zarputile. V případě vodárny se i přesto chvíli uvažovalo o demolici. Což by byla vzhledem k tomu, co se nakonec Hrobčickým podařilo, velká škoda. V roce 2017 vedení obce nechalo chátrající stavbu zrekonstruovat s finanční pomocí státu (cca 190 tisíc) a vlastní investice (cca 81 tisíc korun).
