Děti z Dětského domova v Tuchlově připravily vánoční besídku. Pro lidi, kteří si udělali čas, aby s nimi pobyli. Pro lidi, kteří přišli, zatleskali, zasmáli se, ocenili jejich výkony, měli si s dětmi co říct a poskytli jim důležitou zpětnou vazbu. Objevili se i někteří rodiče svěřenců domova, kteří ale po vystoupení zase odešli…
Když jsem přicházela společně s dalšími návštěvníky, běžely děti naproti lidem, kteří s domovem dlouhodobě spolupracují. Objaly každého z nich a zdravily Ahoj strejdo, Ahoj teto! Nebylo pochyb, že ta bezprostřední radost ze setkání je oboustranná. Trochu mi v tu chvíli bylo líto, že nejsem jednou z tet.
Besídka byla úžasná. Nabídla scénky, tanec, humor. V té velké rodině, kde je celé hejno dětí pod křídly tet a strejdů, mají nastavené pravidlo všichni za jednoho a jeden za všechny. Spojuje je možná víc, než si dokážeme představit. I mně, introvertovi, bylo mezi nimi náramně dobře. Měla jsem pocit, že mezi ně patřím, že je to i moje rodina. Ostatně, které děti naše nejsou?
Byl to nevšední zážitek, hodně silný a mně prolítla hlavou spousta myšlenek. Vzpomněla jsem si na mamku, jak před štědrovečerní večeří trvala na tom, abychom se kolem stolu chytili za ruce a ona poprosila toho nahoře, aby nás od sebe nikdy netrhal. Vzpomněla jsem si na pocity štěstí, když jsem viděla rozzářené oči svých dětí u vánočního stromku. Na pocity hrdosti, když jsem později vnímala, jak pevně drží všechny spolu.
Nebyla bych upřímná, kdybych zastírala fakt, že mě na tuchlovské besídce dostihl i smutek. Z pocitu, že tyhle děti nemohou vyrůstat s mámou a tátou. Přesto jsem přesvědčená, že děti v Tuchlově mají tak báječné tety a strýčky, kteří nedovolí, aby je nějaké trápení přepadlo na dlouho.
No a já, až se letos s rodinou chytneme u vánočního stromku za ruce, poprosím toho nahoře mimo jiné i o to, aby všem dětem, které vyrůstají bez mámy a táty, pomohl jednou najít cestu k vlastní úžasné a šťastné rodině. K vlastnímu domovu, který bude na hony vonět dětským smíchem, máminými koláči a nevyvětratelnou láskou.
