Kotelní jezírko nad Unčínem je romantické místo uprostřed divočiny, ideální cíl půldenního výletu. Vytvořilo se jako vodní oko na dně kruhového propadu karové deprese (více o tomhle jevu na konci článku). Na jeho březích jsou vybudovaná odpočinková místa. Najdete tu několik laviček a zastřešené molo s posezením. V období končícího léta jsme měli štěstí a viděli na hladině kvetoucí lekníny. Na příkrých svazích nad jezírkem zase můžete spatřit ostružník morušku, violku sudeckou, léčivou prhu chlumní (arnika), nebo zvonek český. Z fauny pak kupříkladu dnes už vzácného mloka skvrnitého.
K místu se váže pověst o světlé postavě, která se tu objevuje za jasných nocí. Říká se, že se v jezírku utopila nevěsta. Šlo o dceru bohatého sedláka, který dceři nepřál lásce s chudým mlynářem a našel pro ní bohatého ženicha. Než by ale dívka zradila svoji lásku, raději se v den své svatby utopila. Dodnes tak prý v jezírku čeká na svého milého a za jasných nocí dokonce tiše zpívá. Ale pozor. Ten, kdo její zpěv uslyší, už nikdy v životě nenajde svůj vnitřní klid.
No, předpokládám, že se k jezírku v noci vydávat nebudete. Co byste z toho také měli, když není nic vidět. Za tu duchařinu vám ten bláznivý noční výšlap nestojí.
Vyberte si pěkný den a udělejte výlet. Ke Kotelnímu jezírku se dostanete podél potoka nad Unčínem po modré značce kolem zříceniny hradu Kyšperk. Budete šlapat po bývalé poštovní stezce. Je to mírný, i když táhlý stoupák. Pokud nekonečné stoupáky jako já nemusíte a chcete si výlet zpestřit dalšími zážitky, doporučuji jinou trasu. Lanovkou vyjedete na vrchol Komáří vížky a odtud se vydáte pěšky ke Kotelnímu jezírku. Nespleťte si ovšem cestu, jako se to stalo nám. Svahy nad Kotelním jezírkem jsou poměrně strmé. Neslezete je, ani nesjedete po zadku a když zabloudíte, čeká vás docela horor.
Držte se od Komáří vížky zelené a modré značky. I kdyby váš parťák nakrásně házel ramena, že všechny cesty vedou ke Kotelnímu jezírku. Nevedou, přátelé, věřte mi, nevedou. Cestou od Komárky, když bude pěkné počasí, se vám naskytnou výhledy na úžasná panoramata, která by vám i Homolková záviděla. Kamenitá cesta vás pak celkem bezpečně dovede podél potoka a německých hranic až ke Kotelnímu jezírku. Tam si můžete odpočinout v zastřešeném altánu, dát si za odměnu něco na zub a vnímat úžasnou energii toho místa.
Když se později vydáte od Kotelního jezírka po modré dolů (tedy tím stoupákem, kterým byste jinak k jezírku přišli od Unčína), odbočíte na konci cesty přes mostek doprava na Hálkovu stezku. Ta vás dovede až k parkovišti pod lanovkou. Celá trasa je dlouhá zhruba 6 kilometrů, takže žádný stres. (My si jí blouděním protáhli na 9 kilometrů.) Mimochodem, Hálkova stezka je příjemné zakončení celé trasy, kdy po absolvování mírného kopce dolů (který se vám bude po deseti minutách zdát nekonečný) uvítáte ťapkání po rovince málo frekventovaným hájkem kolem zahrádek.
Poznámka: Podle odborníků vzniklo Kotelní jezírko na dně karové unčínské deprese (místo, kde obrovský ledovec postupně sestupoval mezi skalními hradbami stále níž) a je obklopené 100 m vysokými strmými svahy. Podle jedné z tezí jde tedy o ledovcový kar, který vznikl sesutím v pramenné míse. Další z možností je, že kruhová deprese představuje kráter maraového typu, přemodelovaný později ledovcovou činností. Pro toto tvrzení ale zatím není dost důkazů.
P.S. Trasu nedoporučuji pro kočárek, (cesta k jezírku je vysypaná velmi hrubým štěrkem. Prostě samý šutr.) Ani pro příliš malé děti.
