Představitelé Proboštova nechali v Přítkově, na místě zbourané kapličky, postavit zvoničku. Počin, který pohladí duši. Pokud nějakou máte…
Je škoda, když neumíme dohlédnout až ke kořenům. Jsou věci, jejichž hodnota se nedá měřit penězi. Jsou cesty, po kterých bychom se měli znovu naučit chodit. Je správné, když dokážeme vlastním kořenům něco vracet. Když lidé vnímají, že jsou tady zásluhou svých předků a že je důležité ctít a vážit si jejich odkazu. Proto mě zamrzelo, když proboštovký místostarosta Roman Nešetřil při odhalování zvoničky Svaté rodiny v Přítkově smutně poznamenal, že už se ho lidé ptali, jaký smysl zvonice má a jestli to nejsou vyhozené peníze.
Dá se tohle komentovat? Nevím. Ale zkusím.
Lidi jsou jenom lidi. Někteří přes skořápku svého já bohužel nevidí souvislosti a podstatu věcí, které míjejí. Kdyby se v Přítkově postavil market, možná by si právě oni bušili do prsou, jak jejich obec vyrostla směrem k rozmáchlým zítřkům. Nebo by právě naopak zvedali zaťaté pěsti a vztekle křičeli, že žádný market v obci nechtějí.
Ať uděláte, co uděláte…
Markety nám tu vyrůstají jako muchomůrky po dešti. Vedle nich haciendy 12 + 3k, multifunkční areály, protože současné děti už se nejspíš neumí vyřádit v obyčejné přírodě. Hádáme se o pomníky postavené kdysi nějakým maršálům, uprostřed měst se objevují monstrózní kopule a kopulující monstra a hypermoderní doba si žádá další a další oběti vkusu, morálky a pokory.
Pak se z ničeho nic rozhrnou mraky a někdo přijde s úžasným nápadem postavit zvoničku na místě, kde stávala kaplička. Kaplička, kterou kdysi místní zdobili květinami, měli ji v úctě a která byla symbolem víry. Jedno jaké. Bez víry totiž, ani když jste ateista, se žít nedá. Na místě kapličky, nyní stojí zvonička. Malý přístav s velkým duchovním rozměrem. Místo k usebrání a rozjímání. Hráz proti neustálým přívalům nevkusu a konzumu, které na nás útočí ze všech stran.
Místo zbytečných dotazů na její smysl raději běžte a zastavte se u ní. Rozjímejte a nechte do sebe vsáknout vůni dřeva a energii, kterou zvonička získala ze země, z níž strom vyrostl, ale také z rukou, které ji vytvořily s láskou a řemeslným fortelem. Dovolte, aby ve vás uvízl pocit, že už je zase všechno, jak má být: Kapličku sice zbourali, ale my se nedali. Na jejím místě jsme vztyčili krásnou, novou zvoničku. Takovou, že ji bude vidět zdaleka. Aby nebylo pochyb, že si u nás odkazu předků vážíme.
