Když podle data v občance „zestárnete“, máte různé možnosti.

Uvědomit si odpovědně svůj věk a přizpůsobit mu život, své koníčky, činnosti, lásky, světy, vztahy a sny. Trochu uberete z šíleností, které vás ještě před pár lety napadaly, přibrzdíte tu roztančenou holku nebo ztřeštěného kluka v sobě a nasadíte konvenční masku moudrého stáří. Rádoby moudrého. Protože my, co už nějakou dobu vláčíme na hrbu své „-sát“, moc dobře víme, jak to ve skutečnosti s tím zmoudřením je. Ale nechť je nám dáno.

Další možností je skrýt před celým světem své vrásky, smutky i střídmé radosti a zalézt do ulity samoty, bez přátel a kontaktů. Ano, správně. To je ta klec, v níž bývá stáří vlivem zažitých standardů často prezentováno. Zamknout za sebou svět a hlavně nepřekážet, neděsit, neobtěžovat, nebýt snadnou kořistí ani terčem posměchu. Stáří se v takovém případě usadí v duši jako vir. Žije z vaší energie a vysává zbytky všeho, co vás dělalo jedinečnými. A činí tak s nepředstíraným apetitem do doby, než vás vysaje, dostane na kolena a vy už nenajdete sílu vstát.

250x250x6

Pak je tu ještě jedna možnost. Mávnete nad tím jednoduše rukou a řeknete si, že nejste otrokem svého věku a nezačnete sloužit nějakému pitomému číslu. Vždyť je to jen grafický znak, který sám o sobě má na míle daleko ke skutečnému životu. Nadechnete se a vyšlete jasný vzkaz: „Sorry, ale fuck you, stáří! Já se ti nebudu podřizovat.“

Ing. Helena Voctářová, předsedkyně spolku Zvonkohra z.s. SEN SEN Teplice, je jednou z těch, kteří svůj život s příchodem seniorského věku neodložili ad acta. Je to člověk, který dokáže zvednout hlavu, když je nejhůř a vzlétnout, i když mu ustřihnou křídla. Život ji obdařil empatií, láskou k lidem a přirozenou moudrostí. Povídání s ní mi poskytlo mimo jiné důslednou masáž duše a dokázalo vymést i některé potemnělé kouty. Za což dodatečně děkuji.

Helena Voctářová (Foto: soukromý archiv)

Vím, že máte velmi úzký vztah k Teplicím. Jste místní rodačka?

Jsem Teplická. Moje babička a dědeček se po první světové válce vzali a v Teplicích, Trnovanech, koupili dům. Narodila jsem se tu. Svoje Teplice jsem milovala a miluju. Byla jsem k tomu vždycky vedená. A měla jsem štěstí, že nás učila v první třídě paní učitelka Hrůzová, která měla Teplice moc ráda. Vyprávěla nám, jaké jsou tady úžasné lázně. Brávala nás, žáčky, k pramenům, k prasátku, kterému tekla z huby léčivá voda.

Tehdy jsem já, šestiletá holka v první třídě, vzala doma pětilitrovou konev a šla pěšky z Trnovan, kde jsme bydleli, až k tomu prasátku. Tam jsem někoho poprosila, aby mi napustil vodu a pak jsem tu plnou konev nesla zase domů do Trnovan. Protože voda byla léčivá a já chtěla, aby moje babička byla zdravá.  Aby se jí uzdravilo srdíčko a taky, aby celá naše rodina byla zdravá. Vždycky jsem koukala, jestli voda v konvi není už vypotřebovaná, abych přinesla další.

Teprve v dospělosti jsem se dozvěděla, že maminka tu vodu vždy na něco použila, že jsme ji vůbec nepili. Nebyla k pití, ale na koupele. To jsem nevěděla a mamka mi nechtěla vzít radost.

Žijete v Teplicích celý život?

Dvakrát jsem žila mimo Teplice. Dva roky v Bratislavě a čtyři roky v Liberci. Jinak jsem ale pořád tady. Tu lásku k městu mám v sobě. Miluju své město a to, jak dnes vypadá, je mi někdy hodně líto. Je tady toho tolik, co by se mohlo opravit, vybudovat. Je mi líto, že Teplice mého srdce nejsou nejkrásnější město. Když jsem potkala lázeňské hosty, tak se ptali, proč je to město tak zanedbané, když tu máme lázně, nejlepší široko daleko.

300x250F

Založila jste v Teplicích spolek Zvonkohra pro seniory. Jste aktivní organizátorkou akcí. Jaká vlastně byla vaše původní profese?

Celý život jsem pracovala v ekonomice a podobných oblastech. Našla jsem si svůj systém, svoje nazírání na praktické záležitosti. Dařilo se mi to. Vystudovala jsem Vysokou školu ekonomickou. Po roce 1989 jsem si doplnila a aktualizovala vzdělání a založila svoji vlastní ekonomickou firmu.

Aplikujete podobné nazírání na různé záležitosti i v osobním životě?

Co se týče ekonomie, tam je to u mne jiné než v mezilidských vztazích. Do osobních vztahů čísla zásadně a nikdy nevnáším. Mě přitahuje člověk, lidskost, blízkost a porozumění. Jakmile někdo do vztahu dává „co dostanu x nedostanu“, tak to ne.

Myslela jsem přeneseně, v obecně ustálených pohledech. Jestli jste třeba v tomto směru byla zvyklá hledat jiné úhly pohledu.

Je to asi tak, že moje danost i dlouholetá praxe vytvořily schopnost, že mi naskakují věci z pozadí. Docela rychle pochopím, co za kterým jednáním je. A pokud je to v pořádku, tak jsem v pohodě. Když tam ale jsou nějaké vypočítavé úmysly, tak dostávám někde uvnitř signál, který mě na to upozorní.

Čemu se ráda věnujete, když zrovna nepracujete pro Zvonkohru?

V mládí jsem hodně šila. Navrhovala jsem si sama modely. Měla jsem tehdy zásadu, že šaty nesmí vyjít na víc než na sto korun. Také mám ráda literaturu a čtení, to opravdu hodně a celoživotně. K tomu mě vedli rodiče. Ale baví mě i duchovní záležitosti a zajímám se o psychologii.

Začala jsem dokonce malovat na hedvábí. Maluju a hlava nic neřeší, ruka je vedená srdcem. Půlroční kurz malování na hedvábí u pražské renomované výtvarnice byl poslední vánoční dárek od mého muže Vladimíra. Dostala jsem úžasný dar a s láskou předávám dál.       

Helena Voctářová (třetí zprava) s některými členy spolku. (Foto: soukromý archiv)

Co vás motivovalo k založení klubu pro seniory?

Začnu trochu zeširoka.

Když jsem měla poprvé zdravotní problém, byla jsem na tom hodně špatně. Můj manžel mi později řekl, že je nesmírně šťastný, že jsem neodešla a že si můžu přát, co chci. Určitě si myslel, že to odbude krabicí višní v hořké čokoládě. (Smích). Ale já chtěla psa. Mně se o tom zdálo, když jsem kvůli množství léků hodně spala, měla jsem sen o bílém psu. Proto jsem řekla, že chci velkého bílého psa. Retrívra. A manžel mi skutečně daroval nádhernou psí holčičku, Cinu.

To byla taková radost, že jsem se uzdravila a děkovala vesmíru, že si můžu ještě žít svůj život. Současně jsem ale cítila potřebu, jako dík, něco dobrého pro někoho udělat. A napadla mě Arkádie. Šla jsem za ředitelem Josefem Honem, že chci pro postižené děti něco dělat. Odpověděl, že by si přáli canisterapii. Já vůbec nevěděla, co to je. V té době to nebylo tak známé. A říkala jsem si, canis je pes, tedy moje Cinuška?

Zjistila jsem, že na Moravě je žena, která canisterapii dělá u postižených dětí se svým postiženým pejskem. Jela jsem za ní. Všechno mi ukázala, vysvětlila, věnovala mi rady a pokyny. A já věděla, že do toho jdu, protože canisterapie je léčba láskou. S pomocí dětí jsme se s Cinou připravily a výborně absolvovaly postupně troje terapeutické zkoušky. Pak jsem se ještě přihlásila na dvouleté studium pro aktivní terapeuty na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Studium bylo víkendové. Praktické semináře ve skupinách 20-25 osob. Všichni ti mladí mě vzali mezi sebe, byla jsem dychtivá poznání a šťastná. Už můžu pomáhat. Nejen intuitivně, ale i se svými znalostmi.

Čím vším vás spolupráce s Arkádií obohatila?

Několik let setkávání 1x týdně s dětmi v Arkadii bylo pro mne velkým přínosem, poučením a také velkým štěstím. Poznala jsem, co je v životě důležité. Tady se o tom nemluví, tady se prostě a samozřejmě koná. Na počátku jsem děti hodně litovala, posluhovala jim, pěkně jsem v těch emocích lítala. Rychle mi vysvětlili, že takhle tedy ne. Tým lidí tam vytváří pro děti svět, ve kterém nacházejí pocit sebevědomí a jistoty. A cítí se spokojené.

Když můj muž onemocněl ošklivou nemocí a začalo být moc zle, požádal mě, abych ho vzala s sebou na canisterapii. Připravila jsem mu tam křeslo a on několik hodin sledoval naši práci. Pozoroval děti, jejich snahu a radost z pejska, pro kterého se dokázaly snažit ještě více. Nikdy v Arkadii nebyl, znal všechno jen z mého vyprávění. Později mi řekl „Poznal jsem tam, že ke mně byl život štědrý. Už se teď nebudu ptát, proč právě já.“ Ta návštěva u dětí mu pomohla najít na své poslední cestě vnitřní mír.

To už navždy zůstane v mém srdci. Pochopila jsem, na čem opravdu záleží. V Arkadii jsem našla přátele i pro další roky a za to jsem vděčná. Jsme v kontaktu. Potkáváme se venku, občas zajdu, jsem stále a kdykoliv vítaná. Arkadie je už napořád moje srdeční záležitost. Mám za co děkovat, přátelé. za roky v Arkadii, za poznání, co je nejvzácnější.

Jakou cestou jste se dostala od dětí k seniorům?

Po letech mě zradilo srdce a vezla mě houkačka do Prahy do IKEMU. Když bylo po operaci, já se nějak nechtěla vzbudit, byla jsem v klinickém spánku. Vím, že mi hlavou běhaly různé myšlenky. Prosila jsem v nich Boha, aby mě tu ještě nechal. A Bůh mi řekl, že mě tu tedy nechá, ale budu mít ještě práci. Osmý den přišla vizita a já otevřela oči. Vrátila jsem se.

Trvalo mi ale rok, než jsem se dostala znovu do formy. Rok intenzivní práce mého syna, vnuka, snachy, mé rodiny, která se mnou mluvila, pomáhala mi. A taky díky mým přátelům. Nakonec jsem se z toho dostala. Když jsem se vyhrabala, uvědomila jsem si, že to bylo díky úžasné rodině, kterou mám, díky přátelům, ale i díky tomu, že jsem komunikativní. A že jsou mezi námi lidé, například introverti, nebo lidé bez podpory rodiny, kteří se nedovedou svěřit se svými problémy, neumějí navazovat kontakty a jsou sami.

Tak jsem kamarádkám řekla, pojďte, uděláme seniorský klub. Pro lidi, kteří potřebují pomoc a nemají potřebné zázemí. To bylo 1. března 2014. Vyjednala jsem u ředitelky Regionální knihovny, doktorky Ivany Slunéčkové, abychom se tam mohli scházet.  Do konce března už nás bylo sedmnáct a přicházeli další.

Jak nás přibývalo, potřebovali jsme získat někoho, kdo by nám radil, jak a co dělat a případně, kde sehnat nějakou finanční podporu. Objevila jsem, že existuje nadace Charta 77, kde je Konto Bariéry, Senzační senioři a ředitelka Božena Jirků. Znala jsem ji z televize. Tak jsem ji zavolala, plná trémy pípám, kdo jsem, co jsem a co bych chtěla. Reakce byla vřelá. Pozvala nás do Prahy. Na to setkání nikdy nezapomenu. Na velikou upřímnost a vstřícnost. Přihlásili jsme se k SenSen a jsme na to hrdí .   


Členy Spolku seniorů, Zvonkohra z.s. SEN SEN Teplice, jsou lidé na Teplicku ve zralém věku 60, 75 let i starší, kterým se v čase za středem života významně změnily životní okolnosti a je třeba se s tím vyrovnat. V klubu poznají nové přátele, sdílí zážitky, radosti i problémy, jsou spolu. Jedná se o dobrovolnický, neziskový spolek. Jeho cílem je pomoci lidem k soběstačnému a aktivnímu životu i ve vyšším věku. K aktivitě pro sebe i pro druhé. Poznávat spolu tady a teď, mít rádi sebe a své město. Tvořit dobré mezigenerační vztahy. Předsedkyní statutárního orgánu spolku je Ing. Helena Voctářová.   (Klub byl založen dne 1.3.2014, Spolek je zapsán v Rejstříku 17.2.2015.)


Jaké aktivity spolek pro seniory organizuje?

Ve spolku jsme stále akční a máme dobrý program. Pracujeme v malých skupinách v jednotlivých klubech. Založili jsme svůj Oddíl Klubu českých turistů. Topro ty z nás, kdo z mnoha důvodů věku a zdraví máme omezené možnosti intenzivnější pěší turistiky. S vedoucím inženýrem Karlem Stupkou pořádáme vycházky a výlety v rozsahu asi 2-5 km chůze. Hlavním cílem je být spolu, poznávat svůj milovaný kraj a město. Karel je znalý, erudovaný průvodce.

První Letošní akcí turistů, jak jsem zjistila, byla Procházka kolem Doubravky…

Ano, v pátek 28. ledna.Karel Stupka už byl připraven. I když fičel velmi silný vítr, sešla se dvacítka statečných. Všechny nás uvítala Blanka Parpelová a bez průtahů začala s výukou chůze s turistickými holemi. Jaké jsou typy holí, jak je správně nastavit a také, jak je správně používat. Těm, kdo vlastní hůlky neměli, je Blanka zapůjčila. Chůze s hůlkami do vrchu a zpět, trénink chůze ze shora. Blanka se každému osobně věnovala, správně nastavila hole a pilovala náš styl. Celé odpoledne bylo akční, přínosné a také milé. Blanka je skvělá.

A další aktivity?

Každé úterý máme cvičení na židlích Zacvičme si s Jolankou. Vede ho učitelka Gymnázia Teplice Jolana Mrzenová. Dokonale ví, jak pracovat a cvičit se seniorkami. Je veselá, akční, nabíjí nás svou krásnou pozitivní energií, inspiruje. Jolanka také natočila cvičení na video, pro ženy, které si chtějí v průběhu týdne zacvičit i doma.  

Další činností je Fotbal 60+, walking fotbal, oddíl Senior speciál sport Teplice. Organizačně jistí oddíl Josef Býna. Kapitánem je František Franke, který řadu let reprezentoval Teplice v první lize. Je to nejenom skvělý fotbalista, ale i člověk. Čestný, rovný, přímý. Skvělí jsou všichni naši hoši, obdivuju jejich elán, energii a nasazení ve věku 60-75 let. Na třetím Mistrovství republiky, v září 2021, jsme na Strahově zářili stříbrní.

Vy jste fanouškem fotbalu?  

Ano! Víte, fotbal je národní sport naší země už desítky let a tohle povědomí je stále v našich myslích. Mužům se při něm vybavují mladá léta a vědomí, že něco vzrušujícího není nenávratně pryč. Znovu objevují pohyb a aktivitu, kdy je třeba myslet, kombinovat. Mohou opět najít požitek ze hry, možnost uspět a mít radost. Pravidla fotbalu v chůzi jsou změněným okolnostem dobře přizpůsobená. Když se hra rozjede, je jasné, co se musí. Vytvořit souhru v družstvu, spolupracovat, vědět, komu úspěšně přihrát, kdo kterou situaci spolehlivě jistí. Je tu sblížení a společná radost z každé dobré akce a přihrávky. Zvládnout techniku je nutné, to znamená dobrý a poctivý trénink. Fotbal v chůzi hochy těší a rozproudil jim krev. Daří se jim, jsou dobří.

Helena Voctářová velmi ráda fotografuje. (foto: soukromý archiv)

Četla jsem, že běží další ročník akce Přeplavej svůj La Manche. Zúčastňujete se jí?

Ano zúčastňujeme. Je to celorepubliková štafeta v plavání seniorů. Jde o akci nadace Charta 77 a letos se už koná osmý ročník. V plavání je vynikající Karel Stupka, kterému je letos 83 let. Už třikrát se stal nejlepším plavcem seniorem, dvakrát uplaval přes sto kilometrů. I letos chce svůj rekord obhájit. Další adept na vítězství je Alenka Buková, která se rozhodla, že taky zkusí rekord. Obdivuju je oba, máme dvě želízka v ohni. Klaním se.

Nepodnikáme ale jen pohybové aktivity. Oblíbená jsou například i naše Hudební setkávání, které vede a připravuje úžasný člověk, Petr Kašpar. Člen symfonického orchestru a impresário Clarinet society. Přednášel nám už 60x o vážné hudbě. Letos, 17. ledna, byla například skvělá beseda a promítání videí k výročí 80 let od úmrtí Jaroslava Ježka. A také už domlouváme přednášku o filmové hudbě a o historii Clarinet society.

Obdivuji, kolik máte v klubovně fotografií z akcí. Kdo je fotil?

Z akcí pořizuje fotky každý, kdo může. Fotíme rádi. Moc to ale neumíme. Proto jsme založili FOTO Klub, který vede výborný fotograf Milan Stryja. My jsme kdysi dělali pro děti takovou akci o perníkové chaloupce a já pana Stryju poprosila, jestli by nám tam fotil. Vznikly nádherné fotografie. Fotil nám i La Manche. Měl s sebou zařízení, které fotí pod vodou. Poprosila jsem ho, jestli by mohl vést náš fotoklub. S tím nám nakonec pomohl ředitel gymnázia Zdeněk Bergman a Milan Stryja už nás učí rok. Učí nás dívat se na svět jiným, pozorným, vnímavým, objevným způsobem. To je prostě nádhera a pro nás něco nového a mimořádného.

Ovládají senioři ve spolku PC techniku, třeba na úpravy svých fotografií?

Měli jsme kurzy práce s tabletem a PC, kde nás vedli studenti teplického gymnázia. Jsou moc dobří, ochotní a trpěliví. Plánujeme i další spolupráci. Významně nám pomáhá také Ríša Sedláček. Spolupráce s Gymnáziem Teplice je pro nás významná pomoc a podpora. Dokonce se tato pomoc v jedné kritické době stala záchranou, když jsme museli všechny počítače a techniku uložit do garáže, protože pro nás nebyla nikde jediná místnost. Děkuji panu řediteli, doktoru Zdeňku Bergmanovi, že si můžeme užívat aktivního života a plnit si přání a sny. Díky němu máme kde a jak.

Ještě jsem zapomněla na jednu z činností spolku, na Setkání s přírodou – Genialita ptáků. Jde o šestidílný cyklus, který je novinkou letošního roku. Ptáci s výjimečnými schopnostmi či dovednostmi technickými, společenskými, hudebními, prostorovými, zkoumajícími, přizpůsobivými. Poznáme, že ptáci rozšiřují naši definici inteligence a že k vyvinutí chytrého mozku vede více než jedna cesta.  Průvodkyní na této výpravě je žena, která přírodě a jejímu poznávání zasvětila svůj život, magistra Pavla Bergmanová.

Působíte na mě jako perfekcionistka. Je to tak?

Ani ne. Ale když se do něčeho zakousnu, vytvořím si nějakou představu, tak to někomu řeknu. Nemůžu a nechci to dělat sama. Jakmile o tom začnu s někým mluvit a plánovat, bylo by pro mě nepřijatelné to nedokončit, nesplnit. Byla jsem už jako dítě vedená k tomu, že to, co začnu, musím dokončit.  Měla jsem dobré rodiče i dobré učitele, potkala jsem na své cestě k člověku správné lidi. Mám také krásnou, milující rodinu, které děkuji za pochopení, podporu a za trvalou pomoc v mé práci pro seniory.

Spousta krásných akcí znamená nesporně i hromadu práce. Neměla jste někdy chuť toho nechat? Neptala jste se někdy sama sebe, jestli byste ten čas nemohla využít jinak?

Víte, chci pracovat pro lidi, dokud to jde. Moje tělo mě sice různě zrazuje, ale v hlavě to funguje a v srdci mám nadšení a lásku.

Za těch osm let práce jsem poznala, že dobrých lidí je pořád víc než těch špatných. Těch, kteří něco dělají pro druhé. Já lidi miluju. Třeba ze začátku jsem byla z některých negativních reakcí trochu překvapená. Za ten čas jsem se to ale naučila přecházet. Naučila jsem se brát lidi takové, jací jsou. Naučila jsem se, že nemůžu chtít lidi dokonalé. Chci mít kolem sebe lidi i s jejich chybami, protože já je mám taky. Mám lidi ve Zvonkohře ráda hlavně za to, že nezůstanou sedět doma na gauči, ale jdou a dělají něco pro sebe i pro ostatní.

About Ilona Kaulfuss

Vydavatelka, editorka a redaktorka magazínu DEZERT. V pauzách copywriterka, lektorka novinařiny a tvůrčího psaní. Celý život špatná milenka, skvělá kuchařka, lovkyně perel, insightů, příběhů a nevyléčitelný introvert. www.ilona-kaulfuss.eu

View all posts by Ilona Kaulfuss

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.