Zrzavý kocour keramické výtvarnice Aleny Kartákové z Krupky k návštěvám moc dvorný není. Mrkne po mě přivřeným okem a převalí se ke mně zády. „Představte si, že on si lehá jenom do nohou. Jmenuje se Bohouš. Někdy si říkám, abych od něj něco nechytla. Teď je zrovna nemocný.“ Naplní Bohoušovi misku, ukáže na láhev červeného a šibalsky mrkne. Musím odmítnout, řídím. Dá najevo, že ji to trochu mrzí, ale jen přiměřeně situaci. Přinese kávu a chvíli hledá cukr. V cukřence, kterou nakonec otevře, je ho na půl lžičky. Směje se, „Když já kafe nesladím. Tohle tu mám pro návštěvy.“ Víc cukru nepotřebuju. Bohouš se zatím uvelebil vedle na malém gauči.
Sníme zákusky, které jsem donesla a tváříme se, že to bylo pod nátlakem. Alena Kartáková takové věci jíst nesmí ze zdravotních důvodů. Já sladké nesmím z důvodů estetických. Jenomže, nechte tu nádheru vonět, pábit a zvětrávat jen tak na stole. Pro jednou se svět nezblázní. A jak pozoruju Alenku, kterak poletuje po kuchyni, ve které vládne příjemná atmosféra a neopouští ji úsměv, je mi smířlivě na duši. Po půvabném ántré k našemu rozhovoru si zapisuji první myšlenku. A sice, že křehké bytosti mohou uvnitř skrývat hodně tvrdou pecku, nebo jádro, jak chcete. A odněkud mi k uchu dolehne můj oblíbený citát Roberta Ansona Heinleina, který je tím nejlepším, co může uvést tenhle rozhovor: „Ženy a kočky dělají, co chtějí. Muži a psi by se měli uklidnit a zvyknout si na to.“
V sobotu 26. listopadu se na oratoriu kostela na Zámeckém náměstí v Teplicích koná od 18 hodin vernisáž tradiční vánoční výstavy keramiky Aleny Marie Kartákové. Letos už 25. ročník. Poprvé bez Pavla Kartáka.
Alenko, váš manžel Pavel Karták zemřel letos 23. ledna v osmdesáti letech. Jak na vás dolehlo odcházení a loučení s někým, s kým jste prožila víc než 50 let?
On Pavel vlastně nikdy nebyl nemocný. Dožil se osmdesátky doma, jak jsem si přála. Ale nepodařilo se mu, aby doma i odešel. Já věděla, že odchází už vloni na Mikuláše, zavolala jsem mu pátera. Nakonec zemřel v České Kamenici, kam ho přivezli v agónii. Střídaly se u něho naše děti. V neděli zemřel, já se s ním rozloučila v sobotu a měla jsem přijet v pondělí. To už ale nebyl…
Víte, ke konci to nebylo vůbec jednoduché. Musela jsem ho neustále hlídat. Jezdila k nám rehabilitační sestra a ta říkala, já ho nebudu rehabilitovat, paní Kartáková, aby chodil. Vždyť on vám něco udělá s plynem, elektřinou. V září vytopil velký ateliér. Někdy už nevěděl, co dělá. Výtvarně už taky necítil. Jeho poslední věci, to už nešlo. Smrt pro něho byla vysvobozením.
Jaké byly vaše bezprostřední pocity?
Zní to možná kacířsky, ale já se cítila najednou taková svobodná. Pak přišly chvíle, kdy jsem ho tady pořád slyšela. Jak dýchá, jak tu chodí. Víte, já si s ním povídám. Když třeba vařím, ptám se ho: Co by sis dal, Pavlíku? Ano, začal mi scházet, ale život jde dál. Teď mu pro změnu říkám: Pavle, buď rád, že jsi, tam kde jsi. Nevím, jestli bys tuhle dobu dobře snášel.
Působíte, že jste uvnitř hodně silná…
Myslím si, že jsem. Víte, když potkám ženské, kterým taky někdo umřel, jak naříkají a pláčou… My se měli s Pavlem moc rádi, já ho mám pořád moc ráda. Jak ale odešel, jako by se ve mně utrhl takový kámen a odpadnul. Cítila jsem vysvobození. On už takhle žít nemohl a nebylo to ani pro mě. Neviděla jsem žádné světlo v tunelu. Neustále jsem byla uvázaná. Nepřečetla jsem si knížku, nešla na představení, na koncert.
Pojďme k veselejším věcem. Jaké bylo spolu žít, pracovat?
No, já vám řeknu… My byli spolu pořád. I když v našem případě to bylo určitě lepší než v normálním soužití, protože jsme si hodně rozuměli a měli jsme oba svůj kumšt. Jen ke konci, když už to s ním šlo z kopce. Já viděla, jak mu to nejde, jak se nad těmi věcmi vztekal jako malé dítě, pak už to bylo náročný.
Alenko, vy jste původně z Košťan?
Moje maminka se narodila v Košťanech, kde jsem přišla na svět i já. Doma mluvili německy. Můj děda byl sklář a do Košťan přišli ze Šumavy. Po dědovi mám výtvarné nadání. Ten ale zemřel brzo, na tuberu. Bylo mu teprve 40 let.
K umění mě vedl i můj táta. Byl to velký fešák. On vypadal jak Španěl. Měl myrtovitý hnědý oči, vystouplé lícní kosti. Byl zámečník, ale inklinoval ke kumštu. Miloval historii, hrál nádherně na kytaru. Taky byl velký tramp, jezdil hodně na osadu Nevada, kde se scházel třeba s Motlem, s Aškenazym. Doma jsme spolu hodně zpívali. Později pro mě udělal úžasný hrnčířský kruh, který mi slouží dodnes. A to jsme ho každé léto stěhovali s Pavlem do jižních Čech, kde jsme pracovali. Všechno vydržel.
Kdy vás přitáhla touha něco tvořit?
Po tátovi jsem měla hudební talent. Chodila jsem zpívat. Kdyby tehdy byly nějaké lidové školy umění, tak bych hrála i na nějaký nástroj. Jinak jsem byla od malinka tvořivé dítě. Naši se přestěhovali z Košťan do Mstišova a tam kolem nás byly šachty, propadalo se to, všude plno jílu a já z něj pořád něco modelovala. Moje maminka byla ale docela jiná, než táta. A chtěla, abych šla na ekonomickou školu. Já ale neměla ráda matematiku, nechtělo se mi tam. Tak jsem schválně neudělala zkoušky. Pro mě by to nebylo. Rozhodla jsem se, že se půjdu učit do teplického spojkeru, do keramičky.
Tam jsem se mimochodem seznámila s Karlem Krylem. Dva roky jsem se učila a byla jsem výborná žákyně. Takže, když jsem se rozhodla přestoupit na jinou školu, nechtěli mě pustit. Objevila jsem uměleckou školu v Uherském Hradišti. Zkoušky jsem dělala tajně. Maminka to nechtěla, ale táta byl nadšený a jel tam se mnou. Zkoušky jsem udělala a když mě vzali, tak jsem to teprve ve spojkeru oznámila. Původně tahle škola vznikla ve Zlíně jako Baťova škola umění. Studovaly tam zajímavé osobnosti. Například Karel Kachyňa, Dcera Karla Zemana, která taky dělala animovaný film a spousta dalších.
Splnila škola vaše představy?
No na sto procent! Tam jsem se taky seznámila s Pavlem. Já se hlásila na keramiku a Pavel byl na kamenosochařství. Studium trvalo 4 roky a mělo nahradit pražskou uměleckoprůmyslovou školu. Po nás to ještě rozšířili. Byli tam skvělí profesoři, atmosféra, mně se tam moc líbilo. Když jsem se vrátila, chtěla jsem jít ještě na vysokou. Rodiče ale byli proti. V té době jsem měla plány, že se odstěhuju do Litoměřic a budu pracovat v muzeu. Požádala jsem si tam o místo a oni nejdřív, že mě vezmou. Jenomže byl rok 1968, kdy se snižovaly stavy všude v kultuře, tak mě vzít nemohli.
V muzeu jste ale nakonec pracovala.
Ano. Nastoupila jsem do teplického muzea, na správu keramiky a porcelánu. Zároveň jsem dělala i drobné restaurování. To mě bavilo. Byla jsem tam pět let. Bydleli jsme v šatně Johany na Zámeckém náměstí. V restauraci U Johanky. Zámecké náměstí se ostatně stalo naší srdeční záležitostí.
Pavel se dostal na akademii. On byl výborný portrétista. Moc se mu tam ale nelíbilo. Nedodělal ani ročník a odešel. Já v roce 1968 nastoupila do muzea a už v 69. jsme se s Pavlem brali. Spojoval nás kumšt, ale i zpěv, bylo nám spolu dobře. Mě to Uherské Hradiště hodně oslovilo. Chodila jsem tam do Hradišťanu tancovat a zpívat. Pořád jsme s Pavlem na tu dobu rádi vzpomínali.
Proč jste tam nezůstali?
Jak jsem říkala, Pavel se dostal na akademii do Prahy. A já vlastně nevím, jestli bych tam dokázala zůstat. Vrátila jsem se domů. Ve Mstišově jsme pak s Pavlem měli jednu dobu takový malý ateliér.
Kdy jste začali vystavovat?
Dostali jsme příležitost zúčastnit se teplického salonu jako hosté. V kanceláři muzea jsem seděla s Tondou Lábrem, který taky bydel na Zámeckém náměstí. No a Tonda mě tehdy seznámil se spolkem Ženy vystavují. Byla tam například Marta Taberyová, Alena Bílková, Milena Talaváňová, a další. Bylo nás asi sedm.
S prací v muzeu jsem pak skončila a chtěla jít na volnou nohu. Tenkrát to ale bylo odvážný. Člověk si koledoval o označení příživník. Tehdy bylo všechno jiné. Odešla jsem na mateřskou a už se nevrátila. Vzali jsme si s Pavlem půjčku deset tisíc, to tehdy byly velké peníze na to, jak maličký platy jsme brali. Pronajali nám nebytový prostor pro ateliér v řadě domů, které jsou dnes zbourané a stojí tam Billa. Tam jsme se chtěli i nastěhovat. My pořád nemohli získat bydlení. Nakonec to zbourali, bez náhrady…
Pak jsme dostali byt 1+1 na rohu dubské, kde později prodávali takový ten holandský nábytek. Tam nebyl ani záchod. Byt jsme opravili, přepažili. Zase jsme do toho investovali peníze. A tam se nám narodil syn Ondřej.
To jste se měli co ohánět…
No my pracovali, vystavovali. Samozřejmě nás lákali do KSČ a do Svazu severočeských umělců jsme se s Pavlem kvůli tomu, že nejsme ve straně, dostali až v roce 1989. Jinak nám před tím dávali hodně najevo i to, že nemáme akademii.
Víte, já nechci do žádné strany. Ani v dnešní době nechci být členem hluchého a slepého stáda.
Alena Kartáková
Skupina Ženy vystavují se nakonec rozpadla. My ale měli spoustu výstav. Co mě štvalo, že jsme byli pořád jenom jako hosté. V roce 1975 Pavel dělal na památkách pro památkový ústav v Ústí a nakonec šel stejně jako já na volnou nohu. Byla to z naší strany v té době docela odvaha.
Neměla jste někdy jako máma dvou dětí strach z budoucnosti?
Neměla. A to jsme na tom byli někdy finančně i hodně mizerně. Když jsme s Pavlem neměli v kumštu vůbec žádnou práci, tak jsme třeba zedničili. Pavel byl původem vyučený zedník. Když se v Bohosudově otevíralo biskupské gymnázium, myslím v roce 1995, dusali jsme kuželky. Tam před tím sídlili Rusáci. A jak je z gymnázia vchod do ambitu, byla tam taková balustráda, kterou pořád natírali. Jednou to bylo rudý, pak zelený, modrý. Lakem! A ty kuželky byly vymlácený. Tak Pavel na to udělal formu, pak ještě i na šišky a koule. A já to s ním dusala. Já vám řeknu, když Ondřej odešel do civilní služby, my byli rádi, že se zbavíme jednoho hladového krku. Dělali jsme všechno možný.
Klárka trpěla atopickým ekzémem, a to bylo hodně těžký. Jednu dobu jsem se věnovala jenom jí a musela přestat tvořit. Ona nemohla chodit do družin. Bylo to po ni chudinku hrozný. Jednou se celá poškrábala, jak ji to svědilo, až do krve. Čtyři roky jsem netvořila. Starala jsem se o ní, připravovala jsem pro ní jídlo, protože musela mít přísnou dietu. Když jí bylo 18, řekla jsem, teď už víš, co můžeš, musíš na sebe dbát. No a vrátila jsem se k tvorbě. Dnes má pleť krásně čistou. Hodně jí pomohla homeopatika.
Jak došlo k tomu, že jste s Pavlem začali tvořit společně?
V kumštu každý dělal vždycky to svoje. Já ale v roce 2000 onemocněla rakovinou a ten materiál, přece jenom, jsou to jedy. Například červená glazura je vlastně olovo. Pavel neměl práci, on maloval, ale takové velké věci, ty na odbyt moc nešly. Tak mi začal pomáhat a dělali jsme spolu.
Byli jste spolu 53 let. Co v tom vztahu považujete za nosné?
No já nevím. Určitě byla hodně důležitá tolerance. My to ale měli na druhou stranu jednodušší v tom, že jsme si v té práci úžasně rozuměli.
Oba jste byli kreativní a svět měli postavený stejně…
Přesně. Taky jsme oba učili v lidušce. Já tam šla kvůli němu, protože on neuměl psát dobře vysvědčení, vést třídní knihy a tak.
Obdivuji váš dům. Ateliér, kouzelná zahrádka, zázemí, všechno, co si umělci k životu mohou přát. Jak jste ho sehnali? Mluvila jste o peripetiích s hledáním bytu.
No, ono taky nebylo jednoduché ho sehnat. Stále jsme hledali něco, kde bychom mohli mít i ateliér a současně tam bydlet, až jsme se dostali sem, do Krupky. To ale bylo! Byla to vlastně bouračka. Museli jsme všechno opravit. Dělali jsme úplně všechno. Ondru jsme měli v jižních Čechách na prázdninách, tak jsme dřeli a dřeli. Udělali jsme dílnu, potom část k bydlení. Stěhovali jsme se sem v roce 1976. A každý rok se udělalo něco dalšího. Když byla Klárka nemocná, tak jsme koupili chalupu ve Středohoří. My jsme furt budovali. Ale i ta práce nás hodně spojila.
Říkala jste, že jste často jste jezdili do Prahy. Netáhlo vás to tam?
Ne, do Prahy ne. Já ji miluju, ale bydlet bych tam nechtěla. Mě lákaly ty Litoměřice. Je to hezké město a já už si to vybájila, jak tam budu někde na privátě bydlet. Jak Pavel bude jezdit z Prahy. No a nevyšlo to.
Je ještě nějaký sen, který vám nevyšel?
Ne, já jsem celkem skromný člověk.
Ale když se něčeho chytíte, už to nepustíte.
To jo, já si jdu za svým. Dotahuju věci do konce, a to jsou prý všichni štíři. Pavel takový nebyl. Ten nedotahoval věci do konce.
Jak jste si našla cestu k církvi?
Moji rodiče nebyli věřící, To až já jsem konvertovala, když mi bylo 42. nechala jsem Klárku pokřtít, Ondra pokřtěný byl. Klárce bylo tehdy deset a mně 42. Pan Šebek, po kterém se jmenuje Základní umělecká škola v Krupce, byl varhaníkem v kostele, byl slepý. A jeho žena Alice byla moje a Klárky kmotra.
Když jsem skončila v lidové škole umění, kde mě neustále lákali do KSČ, chtěla jsem někam chodit zpívat. Tehdy na Lidušce byla Maruška Chmelová a říká mi: Hele, co kdybys chodila do Brixiho komorního souboru? Zpívali vážnou muziku a mně se tam tak zalíbilo! Já tam pak stáhla celou rodinu. Pavel tam chodil, Klárka jako desetiletá a Ondra taky. Celá rodina. I vnoučata mají hudební talent. Moje dcera Klárka je zpěvačka. Obě děti dělaly konzervatoř. Ondra hrál na lesní roh, Klárka dělala zpěv a pak šla ještě do Plzně na vysokou školu.
S Brixiho souborem jsme zpívali hodně v kostelích. Začínali jsme jako malý sbor a pak nás bylo 20 lidí. Koncertovali jsme na různých místech a jak jsme zpívali v těch kostelích, sama jsem si k víře došla.
Co u lidí nemáte ráda?
Nemám ráda falešný, vypočítavý a křivý lidi, A někdy mi přijde, že je jich čím dál víc.
A umíte odpouštět?
Dokážu odpouštět všechno, odpouštět se musí. Když žijete bez odpuštění, tak to ve vás furt hlodá. Já to dokážu i největšímu nepříteli. Víra mi dává hodně. Kromě toho, že mě naučila druhým odpouštět, naučila mě také dopřát si víc času pro sebe, na čtení, na rozjímání. Já třeba už vůbec nekoukám na televizi. Něco si přečtu, modlím se…
Sledujete současné výtvarné trendy v keramice?
Od roku 2002 jsem se zúčastňovala mezinárodních sympózií. Na hrnkových i na těch malířských. Ty nové autory už ale moc neznám. Jdu na výstavu a podívám se. Snažím se chodit na výstavy pravidelně.
Mám ale spoustu žáků, které sleduju. Když byl Pavel nemocný, tak přijel doktor Flesar – taky náš bývalý žák, aby píchl Pavlovi injekci. Našimi žákyněmi byly třeba Radka Müllerová, Lada Semecká, ta nedávno získala nějakou cenu. Učil se u nás Dalibor Worm nebo Vít Honys. Stále jsem s mnohými v kontaktu na Facebooku.
Když se ohlédnete, měnila byste něco?
Ne, neměnila. I když to někdy nebyla žádná sranda. Ale život jsme si užívali. V radosti, ve starostech i při práci. Myslím, že jsme měli svým způsobem velké štěstí. Oba jsme dělali, co jsme milovali, stále jsme byli spolu, stále vystavovali. Měli jsme spolu krásný život.
Teď v sobotu 26. listopadu od 18 hodin se koná vernisáž jubilejní, 25. vánoční výstavy v kostele na Zámeckém náměstí. Poprvé bez Pavla. Ale on tam bude duchem určitě s námi.
