Rostislav Křivánek: K napsání Adventních pohádek mě inspirovala moje kadeřnice

Na severu Čech, ve Vlčí hoře u Krásné Lípy, žije poeta, básník, textový ekvilibrista, spisovatel, dramatik, novinář a pohádkář Rostislav Křivánek. Žije v úzkém vztahu s přírodou, která je jeho inspirací. Se svojí ženou zvelebuje bývalou poštovnu, zahradu, stromy, cestu, sousedské vztahy, vztah partnerský, dny obyčejné i ty nevšední. Zdejším kopcům, lesům a loukám přisuzuje léčivé účinky a s duší přetékající láskou k nim zvyšuje povědomí o drsném, leč přenádherném kraji Českého nizozemí. A to tak, že si to místo zamilujete ještě dřív, než sem kdy vkročíte.

Kdysi Rostislav Křivánek pracoval v nakladatelství, v divadle, v reklamní agentuře, ale nakonec zvítězilo psaní. Každou maličkost, která je za normálních okolností přehlédnutelná, dokáže popsat poeticky a přitažlivě, až se kajete, jak jste takovou krásu mohli přecházet. Letos na jaře pokřtil knihu Město Dubí – ve znamení dubu. Půl roku na to, začátkem listopadu, mu v nakladatelství Albatros vyjde další kniha. Tentokrát provoněná jehličím, purpurou, fantazií a světem plným lásky a šťastných konců. Kniha Adventní pohádky.

Kniha Adventní pohádky vyjde 3. listopadu. (Foto: archiv R. Křivánka)

Rosťo, setkáváme se po půl roce, od dubnového křtu vaší knihy o Dubí a blíží se vydání další knihy, tentokrát Adventních pohádek. Osobně se na ni moc těším. Řekněte, jaký byl váš první kontakt s pohádkami? Četla vám maminka před spaním?

Nejenom, že četla, ale i zpívala. Máma byla populární děčínská zpěvačka, v šedesátých letech vystupovala s barovým kombem i s tanečními orchestry. Když mě ale uspávala, patřil její zpěv jenom mně.

Jaké pohádky jste měl rád?

Miloval jsem tajemné, přízračné pohádky s podivuhodnou atmosférou a fantastickými kulisami. Bylo to dávno před rozšířením žánru fantasy, takže pohádky nahrazovaly všechno to, co dnešní děti prožívají ve fantasy knížkách a filmech.

Byly mezi nimi i takové, které ve vás probouzely strach?

No jejda! A já to miloval. Pořádná pohádka vás musí dokázat vyděsit, rozesmát, dojmout a přinutit k zamyšlení – to samo sebou až v pozdějším věku, neboť člověk není nikdy příliš starý na pohádky.

Pohádky jsou neopěvovanými vychovateli a učiteli dětí. Učí je naslouchat i poslouchat (pro mě to není totéž), uvědomovat si stavbu příběhu a dokázat ho ve zkratce reprodukovat, budují jejich morální kompas, uvolňují fantazii a dopřávají dětem výlety mimo realitu.

Patří podle vás do pohádek téma strachu a smrti?

Rozhodně ano. Kdo zná české pohádky před masivním zásahem Němcové a Erbena, ví své. Kdo je nezná, byl by v šoku. Pamatuju si jednu o Kačence, která se vypravila za svou babičkou do lesa a překvapilo ji, že babiččin plot je z lidských prstů. Poslední slova pohádky pak rozhodně nejsou „žili šťastně až do smrti“, ale: „Babička vzala sekyru a dala Kačence do hlavy.“ Dávné české pohádky byly vlastně horory, které měly děti vyděsit až k usnutí, nebo minimálně ke ztišení.

V pohádkách se odráží atmosféra i hodnoty doby. Dnes už život není tak syrový a tvrdý...

Tak nějak. Dnes by pohádky měly děti spíš kultivovat a strhávat příběhem. Ve druhém plánu v nich pak zanechávat katarzi, která se stane jedním ze základů jejich morálního kompasu. Navíc, uvědomme si, že dnešní děti, odkojené všemi druhy her a virtuálních realit, kde smrt a strach jsou základními komponenty (jakkoli se stačí vrátit na poslední uloženou pozici a smrt neplatí), jsou značně otrlé a hned tak něco je nevyděsí.

A ještě jedna poznámka – dospělí si myslí, že pro děti je smrt něco neznámého, něco mimo jejich svět. Pamatuju se, když jsem dělal časopis pro teenagery a jezdil po reportážích, že úplně každý rozhovor se během pár minut stočil ke smrti. Děti jsou lačné toho, aby s nimi o smrti někdo mluvil, ale dospělí se tomu všemožně vyhýbají. Odkud se pak mají dozvědět, že smrt je součástí života, jeho završením? Tak třeba klidně z pohádky.

(Foto: archiv R. Křivánka)

Advent je nejtajemnější a nejtemnější období roku, kdy se mohou stát ty nejpodivuhodnější věci včetně zázraků a kouzel, kdy hranice mezi světem reality a fantazie, všednosti a mýtů je nejtenčí, ba prostupná, kdy všichni – každý po svém – čekáme na obrození světla.

Měly by mít pohádky happy endy?

Rozhodně! To je právě ten vklad moderních pohádkářů 19. století. Pohádky jsou nádherné právě tím, že je to svět, kde se můžeme na mnohé spolehnout. Většinou snadno rozpoznáme, kdo je padouch a kdo dobrák, víme, komu máme fandit a koho odsoudit a především, můžeme si být jisti, že jakkoli složitě a hrozivě se děj zauzlí, konec všechno napraví a dobro zvítězí. Přesně tohle nám rok od roku víc a víc chybí v reálném životě. Možná i proto za posledních osm let, kdy jezdím číst pohádky po celé zemi, přibývá čtení pro dospělé. Advent je totiž doba, kdy se vnitřní dítě probudí úplně v každém, ať už si to přizná, nebo nepřizná.

Veřejná čtení Adventních pohádek. (Foto: archiv R. Křivánka)

Jak nahlížíte na pohádky bratří Grimmů?

V těch se zachovalo mnohé z těch starých českých hororových. Ale pořád jsou vlídnější než nemilosrdné Andersenovy balady. Víte, česká pohádka, to je světově zcela jedinečný druh. Nikde na světě nemají takový arzenál strašidel, jako máme my. Nikde na světě navíc nejsou strašidla tak přístupná debatě, dokonce ochotná pomáhat. Vezměte si takového čerta – hloupý a hodný čert, to je fenomén ryze český. Ostatně – o tom právě bude moje nová, jedenáctá adventní pohádka, která logicky není v knížce. Budu ji číst jen na autorských čteních. Já už bych totiž bez jedné nové pohádky o každém Adventu asi ani nemohl být.

Dospělí si myslí, že pro děti je smrt něco neznámého, něco mimo jejich svět. Pamatuju se, když jsem dělal časopis pro teenagery a jezdil po reportážích, že úplně každý rozhovor se během pár minut stočil ke smrti. Děti jsou lačné toho, aby s nimi o smrti někdo mluvil, ale dospělí se tomu všemožně vyhýbají. Odkud se pak mají dozvědět, že smrt je součástí života, jeho završením? Tak třeba klidně z pohádky.

Pohádky jakých národů vás ještě zaujaly?

Mám moc rád lužickosrbské pohádky, indiánské pohádky a pohádky severské.

A jaká je vaše oblíbená?

Mám rád ty spletitější, delší, s rafinovaným příběhem. Kdysi vyšla knížka, a pořád ji ještě v antikvariátech lze koupit, a ta se jmenuje České pohádky Čarodějná mošna. Napsal ji Jiří Horák a ilustroval Jiří Trnka. Tu knížku jsem měl pročtenou skrz naskrz. Především pohádku O Jiříkovi. To je, když o tom tak přemýšlím, moje asi nejoblíbenější pohádka.

Znám. Obrázky pana Trnky jsou nádherné. Jaká je podle vás role ilustrace v pohádkových knihách?

Zcela zásadní. Dost na tom, že ilustrace vymizely z knih pro dospělé, z pohádek se ztratit prostě nesmí. Spojení slova a obrazu je totiž základním stavebním prvkem dětského intelektuálního rozvoje, napomáhá k podnícení a uvolnění dětské fantazie. Dobrá ilustrace nechce jen ilustrovat to, co slova vyprávějí, ona přidává, nabízí jiný pohled, vypráví tentýž příběh trochu jinak – otevírá dveře do světa čtenářovy vlastní fantazie.

(Foto: archiv R. Křivánka)

A co filmy? Nenahrazují u dnešních dětí do určité míry ilustrace?

Bohužel ano. Málo si totiž uvědomujeme, že film naši fantazii zcela oklešťuje – on nám prostě nadiktuje, jak vypadá dejme tomu takový Harry Potter nebo třeba Zlatovláska. Když ale čteme knížku – vytvoříme postavy Harryho i princezny se zlatými vlasy sami, v naší představivosti. A to je mystérium, které zaručuje, že kniha nikdy z lidské kultury nevymizí.

Už jste v různých kontextech zmiňoval, jak důležité pro vývoj dítěte pohádky jsou… 

Pohádky jsou neopěvovanými vychovateli a učiteli dětí. Učí je naslouchat i poslouchat (pro mě to není totéž), uvědomovat si stavbu příběhu a dokázat ho ve zkratce reprodukovat, budují jejich morální kompas, uvolňují fantazii a dopřávají dětem výlety mimo realitu. V neposlední řadě – jsou-li čteny rodiči nebo prarodiči, upevňují rodinné vazby a vztahy. A ještě jednu věc pohádky umějí – vyhovět dětské potřebě neměnnosti a dokonalého opakování dějů. To je důležitý základ pozdější schopnosti soustředění a paměťových schopností. No, ruku na srdce, kterého dospělého už někdy dítě neopravilo při nepřesném čtení – tati, mami, takhle to ale není!

Dost na tom, že ilustrace vymizely z knih pro dospělé, z pohádek se ztratit prostě nesmí. Spojení slova a obrazu je totiž základním stavebním prvkem dětského intelektuálního rozvoje, napomáhá k podnícení a uvolnění dětské fantazie.

K vaší nové knize. Co vás k napsání Adventních pohádek motivovalo?

Dvě věci. Jednak vztah k Adventu jako nejtajemnějšímu a nejtemnějšímu období roku, kdy se mohou stát ty nejpodivuhodnější věci včetně zázraků a kouzel, kdy hranice mezi světem reality a fantazie, všednosti a mýtů je nejtenčí, ba prostupná, kdy všichni – každý po svém – čekáme na obrození světla. K Adventu, jako k období největší hustoty a četnosti lidových tradic a zvyků. No a potom moje kadeřnice Monika. Ta mi kdysi, zatímco mi stříhala vlasy, vyprávěla o tom, jak se rozhodla se synky vykašlat se na tlak a diktát komerce a všechny dárky pro nadcházející Vánoce vyrobili sami, doma u stolu, rukama. Tak vznikla pohádka O ztraceném kouzle Vánoc. A potom, rok, co rok, přibyla další. Já jich později zkoušel napsat víc, ale někdo tam nahoře rozhodl, že Křivánkovi je dáno napsat jen jednu jedinou. Další až zase za rok.

(Foto: archiv R. Křivánka)

Jaká byla spolupráce s vydavatelstvím?

Musím přiznat, že je vzácné, když si na vás někdo vsadí a řekne si – tenhle text je dobrý, ten vydáme knižně. Nikdy to není celé vydavatelství, vždycky jeden konkrétní redaktor, který přečte, zahoří, a pak titul dokáže prosadit. V tomto případě je to báječná Martina Rybičková. Udělala na knížce fakt hromadu práce a já jí nepřestanu být vděčný.

Kdo Adventní pohádky ilustroval?

Ilustrátorem je můj dlouholetý přítel a souputník Petr Herold. Děláme spolu dlouhá léta, máme společné komiksy, Petr často ilustruje i mé texty o turistice a zajímavostech krajiny a především – jezdíme spolu po českých školách a čteme – a zároveň kreslíme – s dětmi básničky v pořadu Poetická dílna. Jedna z pohádek (O slunci v kameni) byla dokonce inspirována Petrovým vánočním přáním – a ilustrace tedy dala vzniknout slovům. Lepšího ilustrátora jsem si ani vysnít nemohl (když už holt ten Jiří Trnka není mezi námi).

Film naši fantazii zcela oklešťuje – on nám prostě nadiktuje, jak vypadá dejme tomu takový Harry Potter nebo třeba Zlatovláska. Když ale čteme knížku – vytvoříme postavy Harryho i princezny se zlatými vlasy sami, v naší představivosti.

Kolik pohádek v knize najdeme?

Všech deset. Deset let, deset pohádek. Tu jedenáctou, jak už jsem předeslal, uslyší jen účastníci mých letošních adventních čtení. Právě před chvílí jsem uzavřel letošní „ferman“ na čísle 40. Tolikrát se během letošního Adventu postavím před lidi a budu jim číst. Je to sice o hlasivky, ale já to prostě miluju.

Stihneme koupit Adventní pohádky do Vánoc?

Kniha vyjde na Huberta, rozuměno 3. listopadu. Koupit ji bude možné… no, já doufám, že úplně všude, nechci alibisticky psát: „u všech dobrých knihkupců“, především proto, že ono jich už moc není. Bohužel se rozmnožili „knihtupci“ a „podavači“, kteří netuší, co prodávají. Těch invenčních a vzdělaných lidí za pulty tragicky ubylo. Pořád ale jsou a vyplatí se je hledat – a nejen kvůli Adventním pohádkám.

Bude možné knihu objednat i online?

Ano. A abych usnadnil hledání, najdete ji po jejím vydání ZDE. Mohu-li ale čtenáře o něco poprosit – choďte do knihkupectví a ptejte se po Adventních pohádkách. Přimějete tím knihkupce, aby se o knížku zajímali a objednali ji. Ono, když v Česku za rok vyjde více než 15 tisíc titulů, je život jedné útlé pohádkové knížky po čertech těžký.

Děkuji, přeji knížce dobrý start a vám pohádkový konec roku.

About Ilona Kaulfuss

Vydavatelka, editorka a redaktorka magazínu DEZERT. V pauzách copywriterka, lektorka novinařiny, poradce pro redakce firemních a obecních zpravodajů, autorka. www.ilona-kaulfuss.eu

View all posts by Ilona Kaulfuss

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *