Když jsem odcházela ve čtvrtek 11. dubna z vernisáže výstavy, věnované lidem nevidomým a se zrakovým postižením, usmívala jsem se. Bylo mi v jejich společnosti, zprostředkované fotografiemi, dobře. Přestože celý den stál za starou belu. Dokonce i teď, když o nich píšu, mám koutky zvednutý.
Výstava v teplickém zámku se jmenuje Medailonky nevidomých a zrakově postižených. Jde o projekt ústeckého Tyflo Centra. Organizace, která lidem se zrakovými problémy pomáhá žít plnohodnotný život. Vede své klienty k tomu, aby se naučili orientaci, byli soběstační, uměli ovládat potřebnou techniku, obohatili svůj život o koníčky i smysluplnou práci.
Ředitelka centra, Alena Bašníková, mi o projektu řekla, že ho nastartovaly exkurze škol. „Představy dětí byly totiž jednoznačné a neuvěřitelně pesimistické. Zaznívalo něco v tom smyslu, že v případě oslepnutí už není nic a je lepší se zabít.“ Lidé se zrakovými problémy přitom žijí podle Bašníkové docela běžný život. V centru se proto rozhodli názor veřejnosti upravit a život klientů přiblížit. Ředitelka ke spolupráci vyzvala pražskou fotografku Kateřinu Klabzubovou a ta kývla.
„Kateřina nafotila každému z klientů medailónek. Ten jsme doplnili textem, který popisuje osud a současný život dotyčného člověka,“ vysvětluje záměr Bašníková. Projekt se nejdříve ocitl na sociálních sítích, kde dosáhl neuvěřitelného zájmu veřejnosti. Následovalo vytvoření charitativního kalendáře, v němž každý z medailonků dostal prostor v jednom z měsíců. Pro celkově velký a nečekaný úspěch bylo nakonec rozhodnuto i o uspořádání výstavy.
Kateřina Klabzubová zvolila techniku černobílé fotografie, která je světu lidí se zrakovými problémy bližší. Kompozici každého medailonku rozdělila na dvě části. V horní je snímek s ostře vyobrazeným artefaktem, který daného člověka charakterizuje a člověk v pozadí je rozostřený. Na druhém, spodním snímku, pak můžeme jako hlavní motiv vidět konkrétního klienta.
Doporučuju udělat si na výstavu čas. Přečíst si prostřednictvím medailonků o osudech lidí, kteří mají zrakové problémy. Věřte, že to není smutné čtení, které by vás katapultovalo do skepse. Ano, místy je trochu syrové, ostatně život ve tmě není hopsání barevnou loukou. Přesto každé vyprávění ústí ke světlu. Ukazuje, jak se tito lidé dokázali se svým problémem porvat. Jak našli smysl, způsob i cestu, po které jdou, na které žíjí a kde prožívají své každodennosti.
