Uměci bývají nečitelní. Žijí ve světě, kde se vyznají jen oni, zatímco ostatní v něm bloudí. Umělci jsou přírodní úkaz, svérázný živočišný druh. Pokud doufáte, že je přetvoříte k serióznímu obrazu, těžce si naběhnete. Žít s nimi znamená tolerovat, že vám převracejí svět chlupama dovnitř.
Když přijde jejich slabá chvilka a vy na vteřinu uvěříte, že šli konečně do sebe, rozhodí nečekaně rukama do stran, jako by na ně mělo spadnout celý nebe a s rozzářenýma očima zakřičí: „A přece jí miluju! Vždyť i Uhrančivý motýl García Lorcy se zblbnul do obyčejnýho švába!“
S transformacemi je utrum a ve vás vymalováno…
(Rozhovor vznikl rok před tím, než Sváťa tenhle svět opustil.)
SVATOPLUK VAŠUT. Dramaturg, režisér a scénárista s několika cenami za dramaturgii a scénografii. V divadle a kolem něj se potuluje déle jak půl století. Takže ano, shora uvedené platí i o něm.
Svatopluk Vašut se narodil 18. února 1945 v Ostravě, kde vystudoval konzervatoř. Pokračoval na FAMU a JAMU. Pak se zamiloval, oženil. Klasická posloupnost. Do Teplic se Vašutovi z Ostravy přistěhovali kolem roku 1981. Měli dva syny, Igora a Daniela. (Daniel v roce 1999, ve svých 27 letech, zemřel.) Igor je pedagogem na základní umělecké škole v Ostravě.
A kromě té zdánlivě klasické posloupnosti…
Je divadlo pro Sváťu chrámem a archou v oceánu trablí a všednosti. Neuměl by žít bez intimní tmy zákulisí, ostrého olíznutí světlem reflektorů, opony, která při dotyku rozvíří milióny vůní, bez rozvrzaného pódia, které si při vaší chůzi opakuje Shakespearovy verše. Neuměl by žít bez světa, kterému propadneš a nemáš síly utéct. To říkám s předstihem, kdyby nedej bože někoho napadlo vzít Sváťovi od toho všeho klíče. Jakože moc dobře vím, proč to zdůrazňuji.
Schůzku jsme si dali na jeho trafačce. Tak říká zahradní chatce kousek za městem. Je celá bílá a vytáhlá z nevelkých základů hoodně vysoko k nebi. Proto jí sousedé nazvali trafačka. Sváťa jí stavěl vlastníma rukama. V době, kdy ze sebe potřeboval vytřískat zlost a beznaděj. (K tomu se dostaneme.) Miluje to tady. Vlastně tu žije od jara do podzimu jako poustevník. On a jeho pes.
Kdysi jsme na sebe se Sváťou pracovně naráželi. Jedno období mi dělal dokonce šéfa. Potom jsme se desetiletí neviděli. A jednou mi od něj přišla fotka, jak leží ve staré plechové vaně pod svahem záhonků kvetoucích trvalek, popíjí pivo a kouří. Do zprávy napsal: Inčo, pod těma kytkama pravidelně ulehám, abych si zvykal na stísněný prostor, na kytky nad hlavou a pak nebyl moc překvapený, až mě jednou zahrabou…
Divadlo. Bylo pro tebe jasnou volbou od samého začátku, nebo si tu škrtla svoji roli náhoda?
Popravdě, já dlouho nevěděl, co budu dělat. Vystudoval jsem na konzervatoři hru na lesní roh. To pro mě znamenalo perfektní vojnu. Vojenská kapela, kde jsem dělal i konferenciéra. Jenomže pak skončila vojna a já musel živit rodinu, protože už jsme měli Igora.
Nastoupil jsem do ostravské operety jako první hráč ve skupině lesních rohů. K tomu jsem dělal malé kšeftíky a točil několikaminutové reportáže pro televizi. Kámoš, co studoval FAMU, mi jednou řekl ať tam jdu taky. Za 14 dní mi dovezl vplněnou přihlášku, no, tak jsem jel. Z dvanácti set nás tehdy přijali sedm.
Školu jsem vystudoval dálkově. A abych to všechno zvládal, protože cesty do Prahy nebyly levná záležitost, chodil jsem na brigádu do hudebního archivu. Měli tam noty, do kterých se nikdo 50-80 let nepodíval. Ty jsem třídil. Dostával jsem peníze, nikdo mě nekontroloval. Akorát jsem pokaždé vylezl a svítily mi zuby, protože hned vedle divadla stála vysoká ostravská huť.
FAMU a divadlo, to není od sebe tak daleko. Přesto, do jaké míry ovlivnilo studium na filmové fakultě tvoji cestu k divadlu?
Mě fakulta nadchla. Dokonce jsem to zkusil i v televizi. Jenže, kdo měl v té době FAMU, byl v podstatě třídní nepřítel. Devadesát procent lidí v televizi tehdy nemělo pomalu žádný vzdělání. Maximálně byli vyučenými fotografy. Podle toho také vypadala komunikace. Když jsme jeli natáčet na Slovensko k Malé Fatře, vymknul se mi štáb z rukou. Nezvládl jsem to. Kameraman točil, co chtěl, prostě taková vzpoura.
Řekl jsem si, že se pokorně vrátím k divadlu. Šel jsem za režisérem Vladimírem Hamšíkem, který nikdy v životě neměl asistenta a všichni z něho měli strach. Říkám mu: „Pane režisére, já bych vám chtěl dělat asistenta režie. Myslíte, že by to bylo možný?“ A on na to: „K čemu vám to bude?“ Tak jsem řekl, že se tomu chci věnovat. Koukl na mě a povídá: „No, jestli myslíte, tak dobře. Ale nikdo vás nebude mít rád, protože všem budete muset říkat pravdu. A když jim nebudete říkat pravdu, tak to, co uděláte, bude stát vždycky za hovno.“
A říkal si jim pravdu?
S tím jsem neměl problém. Později jsem měl vést i operetu po šéfovi o kterém se vědělo, že bude za rok odcházet do Karlína. Jenomže tenkrát nešlo dělat takový post bez školení. Byl jsem dotlačený k tomu, abych si udělal VUML, krajskou politickou školu, okresní politickou školu a já nevím, co ještě. Když jsem to všechno absolvoval a zbývalo jen pár týdnů do mého jmenování, tak starej komik Josef Kobr zašel na město a prohlásil, že to chce dělat on. A hned mi taky řekl, že se mnou nepočítá, ať jdu do háje.
Copak jsi mu provedl?
To už je zbytečný protřepávat.
Proto jsi sbalil pyžamo a vyrazil směr Teplice?
Ne hned. Před tím jsem ještě hostoval v Olomouci, v Opavě, různě. A do toho šrumce přišla zpráva, že v Teplicích odchází současný režisér, který byl zároveň šéfem divadla. A že tam zůstanou dva dirigenti, třicetičlenný orchestr, dvanáctičlenný sbor, balet a to všechno bezprizorní, bez vedení.
Nový ředitel, kterého vybrali na krajském výboru strany, byl Ladislav Chudláský. Toho se potřebovali zbavit v Divadle pracujících v Mostě, protože tam chtěl dělat pořádek z pozice profesora tělesné výchovy. A Chudláský sháněl, kdo by dělal dramaturga, režiséra a tak. V té době jsem měl nějaké osobní problémy, tak jsem sbalil svých pár švestek a odjel do Teplic.
Osobní problémy?
Ale no, tak…
Dobře, vrhnul ses vyloženě do neznáma, nebo jsi už Teplice znal?
Ne, to ne. Už jsem tam párkrát byl. Dělal jsem v ústřední komisi pro divadla, kde bylo asi šest lidí a jezdili jsme po celé republice na všechny premiéry. Vždycky jsme jim radili co zlepšit, co se podařilo, co už méně. Takže jsem měl absolutní přehled o všem, co se hraje od Prešova, Košic, až po Plzeň. Znal jsem všechna hudební divadla, i to teplické.
Tam si ale taky dlouho nezůstal…
To je pravda. Chvíli jsem tam dělal dokonce ředitele, protože Chudláský dostal infarkt. Zastupoval ho jeden režisér z Prahy, kterému se nelíbilo, že musel do Teplic jezdit každý den. Z okresu tedy přišli a řekli mi: Hele, tady máš všechny věci, papíry a dělej zastupujícího ředitele.
Dělal jsem to asi tři roky. Pak pro změnu přijeli z kraje a řekli mi, jak to, že to dělám, když mě nepověřili. Tehdy to tak bylo. pověření na všechno. A dali na to místo svého prověřeného člověka. Ten mi za deset dní řekl, že jsem exemplárně vyhozený. Že prý pánové nahoře rozhodli, že v divadle nemá takový živel jako já co dělat. Jenomže mně bylo jasný, že šlo o intriky zevnitř souboru.
Takže Finito s divadlem a potom jsi byl ředitelem bílinského kulturního centra.
Ne, to nebylo hned po tom. O mém vyhazovu se dozvěděl Dušan Špička a ten mi nabídl, abych šel k němu, že mě nutně potřebuje. V té době dělal vedoucího tehdejšího ONV odboru kultury. Měl jsem na starosti amatérský divadlo, dechovky a zábavu obecně. Po třech měsících za mnou přišel ředitel divadla, který mě vyhodil, že se hrubě mýlil a nechal se ovlivnit určitými lidmi ze souboru. Prosil, abych se vrátil. Jenomže tohe bych Dušanovi nemohl udělat.
Tak jako tak přišel rok 1989 a okresy se rušily. Znova vypsali místo na dramaturga teplického divadla a já se přihlásil. Proběhlo to bez problémů. Jenomže pro změnu došlo k tomu, že rozpustili kvůli financím operetní soubor. Nejdřív tam pomalu denně chodili lidi z Občanského fóra, zpívali s herci hymnu a potom ti samí herci, jako děti revoluce, dostali po čumáku. Zase jsem zůstal bez práce. Asi půl roku. Naštěstí jsem měl nějaký fufníky, tak jsem koupil tuhle zahradu. A abych tu nakumulovanou zlost a beznaděj ze sebe vytřískal, začal jsem kopat základy pro trafačku a stavět chatu.
Teď k té Bílině, kde jsi byl ředitelem kulturního centra a nějaký čas mým šéfem…
Ano, bílinské kulturní centrum. Vytáhlo mě to z určité letargie. A bavilo. Byl jsem tam asi třináct let. Ledacos jsem vymyslel a založil. Dodnes běží například úžasná soutěž Bořeňská čarodějnice, kde už smím zase být v porotě, protože odešli někteří lidé, kteří mě z toho místa v Bílině nakonec vyštvali. Dostal jsem jednou SMS, že vypisují výběrové řízení a že se mnou už nepočítají. A byl šmitec.
Docela obstojná překážková dráha i pro dobře trénovaného plnokrevníka. A jak jsi na tom byl se silami ty?
No, to mi povídej. Aby toho nebylo málo, doktor mi našel nádor. A to jsem k němu původně šel jen na takovou dědkovskou kontrolu a naočkovat se proti chřipce. Byl z toho rok nemocenský. Naštěstí to nebylo zhoubný. Potom mi přiklepli invalidní důchod a stal se ze mě právoplatný důchodce.
Po celou dobu jsem ale spolupracoval s bílinským ochotnickým divadlem nebo s krupským souborem. Lea Čiháková, která vedla herecké studio při domu kultury v Teplicích, mě pokaždé zvala na premiéry, tak jsem z toho divadelního kolotoče nevypadl. Jednou onemocněla a musela na operaci. Požádala mě, jestli bych to za ní mohl vzít.
Moc se mi nechtělo, protože jsem pořád ještě byl na to divadlo načuřenej. Ale pak jsem si řekl, že mi ublížili lidi, divadlo za to nemůže. A už jsem v tom zase jel. Dělali jsme Poprask na laguně a Nebožtíci přejí lásce. Soubor jsem nakonec převzal úplně, protože Lea se musela znovu vrátit do nemocnice. V divadle se vytvořily dvě skupiny. Jedna pode mnou a jedna pod Jardou Hunkou.
Letos jsi se souborem představil premiéru Sněhurky, která se mimochodem trochu stočila od zažitého klišé a diváci přijali představení s velkým nadšením.
Každou sezónu připravíme jednu až dvě premiéry. Letos to byla Sněhurka, kterou jsem chtěl pojmout trochu jinak. Na představení se podílely tři soubory. Můj, Petry Würzové a Taneční divadlo Teplice. Petra chodila původně ke mně do souboru. Byla moc šikovná. Jednou jsem jí řekl: Víš co, budeš moje asistentka režie. Nemusíš nic dělat, jenom seď, koukej, poslouchej co jim říkám, jak jim to říkám, proč jim to říkám. Jednou se ti to může hodit. No a asi za rok a půl si vytvořila vlastní divadelní skupinu.
Před zhruba dvěma roky jsi mi říkal, že nemůžeš sehnat víc mužských. Jak to vypadá nyní s pánským obsazením souboru?
To je stálý problém. Dělali jsme například od Lorcy Dům Bernardy Alby. Tragédii, celá hra končí sebevraždou. Vlastně jsme to dělali hlavně proto, že tam hrají skoro samý ženský. Z chlapů máme jenom Martina Karpíška, kterého si půjčují všechny soubory. Pak tam jsou patnáctiletí kluci. Copak ale oni mohou hrát staré proutníky? Jednoduše musím vybírat hry, kde jsou ženské role v převaze. Udržet chlapy u divadla je velký problém.
Proč myslíš, že to tak je? Vždyť jste od narození exhibicionisté a předvádění se je přece v souladu s přirozenou mužskou ješitností.
No právě tou mužskou ješitností. Takovou tou jejich zarputilostí, snahou někomu něco dokázat. Oni se sejdou a teď si vyprávějí: ten chodí na florbal, ten na hokej, ten jezdí na skejtu. Oni potřebují adrenalin. Takže se nechají docela snadno zlákat různými nábory do těch adrenalýnových blbin a seknou s divadlem.
S dívkami to ale není jednodušší. Přijde a myslí si, že za tři týdny bude mít kostým princezny. Neumí přitom pořádně vyslovit své jméno, kloudně jí slovo nerozumíš a rodiče na tebe koukaj jak na někoho, kdo si na jejich dceru zasedl. Někdy mám stejně pocit, že někteří rodiče odkládají dítě do divadelního kroužku podobně, jako se odkládá kabát v šatně. Pak ho vyzvednou a doma už je nezajímá, co se na kroužku dělo, nepomáhají dítěti, aby se dál rozvíjelo.
Nejsi trochu pesimista? Všichni určitě nejsou takoví.
Ne, jasně, tak hrozný to není. Víš co, ty děti jsou báječné. Všechno nakonec ustojí a zůstanou. Pak mě neustále pošťuchují, abych jim řekl, co budeme hrát nového. A já se bráním, aby mě proboha nechaly chvíli odpočinout. V souboru mám pětadvacet, pětatřicet dětí, jak kdy. Rozdílného věku. Spodní hranici nemám. Podmínkou je to, že musí umět číst. Musí se umět naučit básničku nebo povídku, musí si umět přečíst to, co má říkat a pak do toho ještě vložit samo sebe. Svoji komediálnost, osobnost, talent.
A mně prozradíš, co připravuješ?
Teď jsem v situaci, které říkám před otěhotněním. Mám vážný poměr hned s několika tématy. Nechci to zakřiknout. Jedno by mělo být muzikálově taneční představení. Pak taky uvažuju o věci, kterou už jsem dělal dvakrát. Mám ale nové děti, které to ještě neznají. Jde o zdokonalení jemné herecké motoriky a o jevištní pohyb. Obyčejná pohádka Domečku, domečku, kdo v tobě přebývá.
Hraje se to bez kostýmů jen v černých trikotech. Děti chodí kolem imaginárního domku, dodržují přesně jeho velikost, ve stejném místě otevírají a zase zavírají okna, něco jako pantomima. Tím, že přemýšlí, jak mají sypat mouku do mísy, nebo rozbít vajíčko, se učí. Ruce a motorika jsou pak v činoherním divadle daleko přirozenější, uvolněné, není to toporné, vydřené.
Co máš ještě poschovávané v šuplících?
Mám rozepsaného Jaroslava Ježka Obrázky ze života. Jednu dobu jsem se naštval, když se neustále mluvilo o Osvobozeném divadle a to jenom ve spojení s Voskovcem a Werichem. O Ježkovi nepadlo ani slovo. Tak jsem si půjčil nějakou literaturu od Václava Holzknechta, kde jsem zjistil, že kdyby nebylo Ježka, vůbec by Osvobozené divadlo nevzniklo.
Oni měli sice texty, ale bylo to příliš intelektuální, pro některé z diváků až nudné a chtělo to něčím rozsvítit. Tak jsem se rozhodl, že napíšu hru Obrázky ze života Jaroslava Ježka a v závorce bude bez Voskovce a Wericha. Dostal jsem se asi do poloviny. Pak jsem měl nějakou tvůrčí krizi, nebo co. Přestal jsem psát a teď nemůžu chytit nit.
Tebe hodně baví dávat zažitým věcem jiný směr.
Jo! To samé jsem udělal se Sněhurkou. Do té jsem taky některé věci přidělával. Představ si, že mnozí diváci nevěděli, že ta královna je vlastně macecha. Trochu jsem ten děj k tomu navedl. Já si vždycky musím dát do každé hry něco svého. Ve Sněhurce jsem použil i webkameru, zabudovanou do zrcadla, kterého se královna neustále ptala, kdo je na světě nejkrásnější…
A co světoví autoři? Kdysi jsi mi vyprávěl, co máš všechno v plánu. Trvá ten zájem stále?
Nechci vypouštět Gina z láhve, ale chtěl bych udělat Maurice Maeterlincka, Cestu za modrým ptákem. Už jsem to tady před lety nastudoval. Maeterlinck byl zajímavý autor. Zakázal například, aby jeho hry hráli živí herci. Hrát je směly jenom loutky. Herectví na přelomu století bylo nedokonalý a on už to tehdy cítil.
Jediný, komu dovolil zahrát Cestu za modrým ptákem s živými herci, byl soubor Stanislavského. Takže takoví lidi mě zajímají. Ten García Lorca taky. Má fantasticky napsaný texty. Je zajímavé, že spousta autorů jsou čtyřprocentní a snad i proto dokáží napsat nádherné texty pro ženské. Oni mají tu ženskou smyslnost a cit v sobě.
Určitě máš také autory, které děláš nerad.
Autory ani ne, ale hry. Takové, které jsem už někde viděl, které už někdo hrál. To mi ulpí jak hovno na košili. Proto hledám nové a nové autory, nové a nové hry, nebo si raději vymyslím něco sám. Případně dám šanci hře, která je mi sympatická a nějakým způsobem jí vytvaruju, přebarvím, dotvořím do současného jazyka, do současné scénografické podoby. Prostě tak, aby to bavilo mě, ale hlavně lidi v sále.
Tak držím pěsti a zlom vaz!
