Občas potřebujeme přehodit výhybku, abychom mohli pokračovat dál.
Už několik dní pracuju na rozhovoru, který nahrávkou zabral více než 1,5 hodiny. Měl vyjít dnes, ve středu 16. března. Nevyjde. Není dokončený. Sorry.
Mám kromě toho nasmlouvané i zakázky, u kterých musím termíny dodržet. Přes to tramvaj nejede. Včera, když jsem pracovala do 23 hodin a cestou do koupelny pozdravila svůj odraz v zrcadle, bylo jasné, že musím zpomalit.
Nemám zapotřebí hnát práci, kterou jsem zadala sama sobě a sama sobě za ni odpovídám, jako splašeného koně. Mohla bych ubrat na kvalitě výsledku. Rozhovor není mechanické editování zpravodaje nebo výroční zprávy. Je to útvar, do kterého investujete notnou dávku sebe sama, proto musíte být v pohodě.
Naordinovala jsem si jeden den odstup. Odložila nahrávku, zápisky, vypnula na několik hodin přihrádku v hlavě se všemi nasbíranými dojmy a pustila se do něčeho jiného. Vytáhla jsem poznámky, které průběžně zapisuju a shrnula mihožení posledních dnů. Říkávám takové kurzívové rozcvičce na odlehčení emočních špajzů odbočka.
Odbočka
Ocitli jsme se v době, která nám připomíná, jak nebezpečné důsledky může mít neschopnost představitelů států vést otevřenou diskusi, jak fatální může být arogance moci, pocit osobní nadřazenosti, bezohlednost, nesoudnost a sobectví. Stejně tak i populismus, manipulace s veřejným míněním, nesvoboda slova nebo politikaření.
Většinu z nás válečný konflikt na Ukrajině zasáhl. Češi, Moraváci, Slováci a Poláci se zvedli a napnuli společně síly, aby organizovali sbírky, výjezdy pro Ukrajince, logistiku zdravotního materiálu, jídla, oblečení a dalších potřeb. Do pomoci se zapojila spousta dobrovolníků, samospráv, firem a organizací.
Jednotlivé kraje a města řeší promptně ubytování ukrajinských uprchlíků, finance do začátku, jejich možnost zapojit se do pracovního procesu, a především zázemí v podobě materiální pomoci i sdílením porozumění a psychické podpory.
Na sociálních sítích se ale objevují i názory, v nichž defiluje závist. Názory lidí, kteří nedisponují empatií, neuvědomují si, jaké to je přijít ze dne na den o domov, sbalit ve vší té hrůze kolem a v neuvěřitelném strachu o děti jen pár tašek a vydat se na cestu do neznáma. Neuvědomují si bolest, jakou uprchlíci prožívají při loučení s rodnou zemí, se svými blízkými. Nevidí, jak se jim ze dne na den obrátil svět vzhůru nohama. Argumentují víčky od PET lahví, samoživitelkami a jsou zelení závistí pro pár korun, které dostane ukrajinská máma, aby mohla svým dětem něco koupit.
Jsme také svědky prapodivných forem protestů proti všemu, co je ruské. Posprejované pomníky padlým rudoarmějcům, odmítání ubytovat rusky mluvící cizince, vykazování ruských studentů z univerzit.
Na dalším pólu názorového kolbiště se objevují myšlenky, že bychom v této době měli přestat s aktivitami, jako je reklama na zboží, podnikání, koncerty, společenské akce, sdílení humorných postů, abychom neprezentovali věci, které se netýkají napadení Ukrajiny. („Jak vůbec někdo v téhle době může.“) Zkrátka, abychom přestali žít, složili ruce do klína a někde v koutě tiše štkali.
Jenomže upadnutím do okázalého smutku nikomu nepomůžeme. Naopak. Když nepůjde život dál a nebudeme fungovat, pracovat a podnikat, k čemuž patří i relaxace a uvolnění, pak to můžeme celé zabalit. Truchlením, omezením produkce a utápěním se v depresi budeme nakonec tak oslabení, že ztratíme schopnost postarat se sami o sebe, natož o ty druhé.
A tak je normální, že život jde dál. Musí jít dál.
Od pondělí 14. března už zase volně dýcháme. Bez hadrů na obličeji.
Teplické muzeum má nové vedení v osobě ředitelky Jany Ličkové a trafikanti ostrouhali.
Tepličtí dál milují své město, sdílejí historické snímky, vzpomínají a porovnávají. Držáci teplické kultury jako Zahradní dům, KNAK a další přicházejí každý týden s úžasnými programy, abychom nezapomněli, že k životu patří umění, hudba, radost a smích.
V kurzu jsou diskuse o cenách pohonných hmot a prodej vozů s objemem nádrže nad dva litry výrazně stoupl. Smiřujeme se s dalšími dopravními omezeními, které nám dokazují, jak proměnlivý dokáže být náš malý svět.
Těšíme se na první kvetoucí třešně, na jaro a taky na letošní Lázeňskou.
Máme se i nemáme rádi. Tak, jak to mezi lidmi chodí od nepaměti.
A tak žijte a mějte klidné dny.
