Rostislav Křivánek: Nejvíce se znesvobozujeme sami

Rostislav Křivánek z Krásné Lípy. Autor mnoha literárních děl a také nedávno pokřtěné publikace o Dubí. (Reportáž ze křtu knihy najdete TADY.) A proč rozhovor s křížkem po funuse? Protože jsem ho natáčela na nový mobil a při ukládání jsem ho ve své zbrklosti vymazala. Takže jsme rozhovor poté udělali formou ankety. Poslala jsem otázky a Rosťa Křivánek na ně odpověděl. Nemám tenhle styl moc v lásce, ale co už naděláte. Chybami se člověk učí.

Vydat knihu původní prózy je ukojení ega

Máte rád svoji práci, je to hodně vidět i slyšet. Co na ní milujete, co vás občas přibrzdí?

Mám ji rád, ale někdy je to o nervy. Živit se psaním je na jedné straně úžasné, na straně druhé to přináší nutnost smířit se s několika nevyhnutelnostmi. Pokud jde o volnou tvorbu – poezii, beletrii, pověsti, pohádky, dramata, operní a oratorní libreta, písňové texty, fejsbukové reportáže – abych shrnul, co mě kdy v životě potkalo – je to vlastně absolutně nevýdělečná činnost, čiré nadšenectví. Dokonce je to opak výdělečnosti – aby to či ono spatřilo světlo světa, je člověk spíše nucen peníze do projektu vložit nebo sehnat sponzora. Jinak řečeno – volná literární tvorba v této zemi neuživí nikoho, rozumí se NIKOHO.

Vydat v Česku knihu původní prózy, třeba, je vlastně než ukojení ega. Moje báječná žena tomu říká „práce zdarma“ a vlídně to toleruje. Pokud pak jde o psaní obživné – jsem vděčný, že se uživím něčím, co umím. Někdy je to úchvatné a strhující (turistické časopisy, průvodce, knížky o městech), jindy frustrující (třeba některé produktové texty, které člověk – kvůli podivuhodným pravidlům internetovým – musí psát třeba ve třech nebo čtyřech variantách – jinak řečeno: napiš totéž, ale jinými slovy). Nicméně – nestěžuju si. Mám svou svobodu, jsem omezován jen vlastní produktivitou, respektive prokrastinací – a to prostě není málo.

Kde byste chtěl žít, kdyby to nemělo být v Čechách?

Nechtěl bych žít jinde. Ne, že bych byl až takový vlastenec. Neskáču – a přece jsem Čech. Důvodem není ani tak národ – vůči jeho většině jsem dosti skeptický. Důvodem je především jazyk. Čeština je moje království, moje profese, jsou to moje výsostné vody. Neexistuje jiný jazyk, byť bych se ho naučil sebelépe, který by mi mohl alespoň z poloviny poskytnout takové bohatství vyjadřovacích prostředků, valérů, variant,  zdrobnělin, obraznosti, dynamiky… 

Takže znovu – jinde bych žít nechtěl. Pokud by otázka zněla – kde byste žít mohl, zamyslel bych se spíše nad konkrétními městy, než zeměmi. Byla by to Barcelona a Buenos Aires. Tam i tam jsem měl po pár dnech pocit, že bych tu žít dokázal.

Na některé nové filmy se nedokážu dívat

Máte jako autor svého oblíbeného autora?

Ach… Tyhle otázky. Copak je možné napsat jedno jméno? Možná pro člověka, který moc nečte. Nicméně dobrá – beru to jako výzvu a hru. Z mnoha důvodů: Agatha Christie.

A zase klasika. Která kniha vás nejvíce ovlivnila?

Mám knihovnu přes tři stěny a většina z těch děl mě v životě ovlivnila. Já vím… anketa. Dobrá – Michail Bulgakov: Mistr a Markétka.

Na který český film se rád podíváte i několikrát?

Tady už je to snazší, protože půjde vesměs o filmy starší. S českou filmovou tvorbou posledních třiceti let se nedokážu konfrontovat, ba hůř, nedokážu se na to ani dívat. Bez výjimky. Takže pojďme po žánrech. Komedie – jednoznačně Světáci. Detektivka – bezesporu Poklad byzantského kupce. Z filmového kumštu především Vláčilovy a Herzovy filmy – Markéta Lazarová, Adelheid, Údolí včel, Spalovač mrtvol, Morgiana, Petrolejové lampy – kdykoli.

Umím se poučit z chyb

Když už jsme u filmu, tři nejlepší čeští herci?

Zase už mě ženete do kouta. Byla by jich docela úctyhodná řada. Čili – netvrdím, že nejlepší, nechci býti arbitrem elegantiarum, ale skvělí, mnohovrstevnatí, bytostní: Rudolf Hrušínský, Dana Medřická, Miloš Kopecký. Z mých vrstevníků třeba Ivan Trojan.

Každý jsme tak trochu egoista, čeho si na sobě nejvíc ceníte?

Schopnosti poučit se z chyb.

A které vlastnosti byste se naopak rád zbavil?

Jsem cholerik. Výbušník. Takovým být nechci, leč jsem už po čertech dlouho a na změnu to pohříchu nevypadá.

Jdeme do bulváru. Co vás přitahuje na ženách?

Všechno. Jsem feminista. Vždycky jsem dokázal napsat daleko lepší ženskou postavu, než charakter mužský. Za mé postavy dostávaly české herečky významná ocenění. Na to jsem pyšný. Neskromně si myslím, že ženám rozumím. Přitahuje mě jejich krása, jejich něha, jejich půvab a noblesa, ale také jejich síla, odolnost a schopnost obětovat se.

Mužský a ženský princip, to je energie

A logické pokračování, co na nich naopak nemáte rád?

Tuhle jsem byl mladými lidmi velmi peskován za to, že tvrdím, že ať už současná doba čaruje s pohlavími, jak chce, ať třeba dojde ke zrušení pohlaví, nebo naopak rozšíření pohlavní škály na bezpočet, lidská dualita zůstane zachována. Mužský a ženský princip, to je energie, je to pohon, díky kterému lidstvo existuje a rozvíjí se. Jin a jang. Nepřejte si slyšet, jak mě ti milí studenti sepsuli.

Je to úsměvné – tím, že rozevřeme deštník, déšť nezastavíme. Ale k tomu si oni musí dojít, musí si tuhle moudrost odžít. Proč tenhle rozvláčný úvod? Nic mi na ženách nevadí, stejně jako mi nic nevadí na mužích. Spousta věcí mi vadí na lidech. Kolektivní vinu, včetně viny pohlavní, odmítám.

První láska… Jak dlouho trvala ta vaše?

Dva roky. A byla veskrze neopětovaná, bolestná… zato iniciační.

Největší zklamání v poslední době?

Zbytečná otázka – Putinovo šílenství a zaslepenost i imperialismus v duši většiny Rusů.

A protipól, co vám udělalo radost?

Že konečně propuklo jaro!

Plout po proudu dne

Jak byste využil volný den pro sebe?

Ta podmíněnost není na místě. Já si volné dny dělám programově. A využívám je k tomu, nač není ve dnech nevolných čas. Zahradničím, toulám se, fotím, čtu, píšu si pro potěšení, snažím se udělat radost své ženě, ordinuju si zvýšené dávky hudby, bavím se s lidmi… pluju po proudu dne a nechávám se unášet bez odporu. Ono je dobré tu a tam životu nevnucovat svou vůli a být chvíli kusem kůry na potoce.

Lidé jsou různé, říkával pan Werich. Které lidské vlastnosti jsou podle vás nejhoší?

Nepřejícnost (neboť závist může být i pozitivní), nabubřelá hloupost, nenávist a z ní plynoucí  zaslepená agresivita.

Dokončete větu: Kdybych měl tu moc, zařídil bych…

…aby se moje žena a moje děti měli báječně, skvěle a přesně tak, jak si z duše přejí.

Svět je podle Ferlinghettiho báječné místo k narození. Váš argument pro nebo proti?

Nemáme srovnání s jinými světy. Zpupně se domníváme, že jsme ve vesmíru sami. A tak říkat, že svět je báječné místo k narození, je zbytečné. Jinde se narodit neumíme. Svět sám je místem, které nic nepředurčuje. To lidi sami. Na nich, na každém jednom, záleží, jak svůj život prožijí, jak s ním naloží, zda zanechají stopy hodné pozoru.

Definujte svobodu.

Svoboda je možnost se rozhodnout, ale ještě mnohem více schopnost se rozhodnout. Nejvíce se znesvobozujeme sami.

Nemám potřebu zanechávat vzkazy

Se kterou známou osobností (historickou nebo současnou) se myšlenkově ztotožňujete?

Těch by bylo… Ale ne – já vlastně nemám nikoho jednotlivého. Ztotožňuju se s lidskou moudrostí. A na tu nemají patent známé osobnosti, ta se může vynořit i z davu.

Co bude stát ve vašem vzkazu, který někdo objeví za sto let?

Nemám potřebu zanechávat vzkazy. Jakýkoli takový vzkaz je sebestředný. Nebude pro ty, kteří přijdou po nás zajímavý. Já bych zanechal útržek běžného života. Když píšu o dobách minulých, je pro mě vždycky nejtěžší, představit si, čím lidé dřív žili, o čem přemýšleli, o čem snili, čeho se báli, o čem si povídali. To je zajímavé, to je cenné. Záznam současné reality prostřednictvím třeba toho nejbanálnějšího rozhovoru, popisu dne, deníkového zápisu… Takového něco.

Děkuji.