Petr Merlin Zwettler. Chlap který propadl šermu, divadlu a stojí za zrodem charitativní akce S kordem pro Jirku. Ta se tři roky konala v Proboštově. Letos ji můžeme sledovat bohužel jen online.
Když jsem s Petrem domlouvala rozhovor, vzpomněla jsem si na úryvek z knihy Malý princ. „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Nešlo o urousané připodobnění. Ani o to, jestli má Petr k malému princi fyziognomicky dál, než by se vešlo za přimhouření oka. Ve hře byly spíš moje určité dohady. A je mi jasný, i když se trochu ošíváte, že dobře víte, kam mířím.
Když se o někom doslechneme, že inicioval pořádání charitativní akce, míváme sklony hodnotit, poměřovat. V tomhle případě zjistíme, že nejde o sdružení lidí s velkýmisrdcitečka, cz, ani o účelovou PR akci kravaťáka, politika nebo manýr majitele helikoptéry, ale o počin obyčejného chlápka. Chlapa, kterému srdce při čtení příběhu o Jirkovi řeklo: Tohle tak nesmíš nechat! A nám nezbude než si přiznat, že většina z nás někde uvnitř lidskost celého světa už napůl zabalila. Že v nás zhořkly zbytky nadějí, které jsme neuložili k ledu. A s otázkou Proč a s vírou, že máme právo pochybovat, si o pravdu zahrajeme i vabank…
…Abychom po rozhovoru s Merlinem zjistili, že v úvodu chybí ještě jedna myšlenka, tentokrát od Williama Saroyana: Dej si co nejvíc práce, abys doopravdy žil.
Vím, že to už padlo mnohokrát, ale pro pořádek. Jak vznikl nápad uspořádat akci S kordem pro Jirku?
Seděli jsme v hospodě a já četl noviny. Narazil jsem tam na článek o teplickém hasiči, jehož kluk skočil do rybníka a zlomil si šestý krční obratel. A víme, jak to u nás chodí. Pojišťovna platí minimum. Psali tam, že klučinu pustí natrvalo domů, jen když bude mít svůj vlastní vozík. A ta cena se s různými úpravami vyšplhala na nějakých sedmdesát tisíc. Seděli jsme u stolu s muzikantama, se kupinou Hlahol. Tak říkám, kluci, neuděláme něco? A ozval se Pinďa, to je taková teplická legenda. Na tohle přece musí přispět každý. Já dám dva litry! A opravdu se pochlapil a ty dva litry dal. A z toho povídání u stolu v hospodě vlastně vznikla první akce S kordem pro Jirku v roce 2017.
Rozjet v určité pocitové auforii akci je jedna věc. Vám se ale podařilo pokračovat i v dalších ročnících.
Je to asi tím, že si zakládám na tom, aby veškerý zisk z akce šel do ruky těm, pro které je určený. Nechci zlehčovat aktivity jiných organizací, ale ve většině z nich živí příspěvky aparát lidí, kteří v té organizaci pracují. My jsme všichni dobrovolníci, kteří to děláme ve volném čase zadarmo. A veškeré peníze, které vyděláme dáme těm, pro koho je vybíráme. Letos to je Lukášek a Kačenka. Oba mají mozkovou obrnu. U Lukáše je to ještě trochu složitější, protože má kromě obrny i svalovou dystrofii. Jenom rehabilitační pobyt, který mu prokazatelně pomáhá, a který pojišťovna nehradí, stojí přes 56 tisíc. A jezdí na něj dvakrát do roka. Je jasný, že se rodičům každá koruna hodí.
Předpokládám, že na organizaci náročné akce nejsi sám.
Mám kolem sebe spoustu úžasných lidí. Bez nich bych to nedal dohromady. V Proboštově funguje Fan club Valentino Rossi. Je to úžasná banda lidí, kteří se do roztrhání těla zapojují. Pak kamarád, který tam má hospodu, Starou Masnu. Ten mi sponzoruje vlastně veškeré jídlo, pití pro lidi, co přijedou, celý catering.
Letos bude akce jiná než ty tři předchozí…
Ano. Je škoda, že to letos nebude naživo. Ale je dobře, že se na to mohou lidi dívat alespoň online. Bude to formou Talk show se Zdeňkem Lukeslem, který bude program uvádět. A skvělé je, že jsme ještě ani nezačali a už se vybralo víc než 14 tisíc korun.
Jak vidíš obecně chuť Čechů přispívat na podobné počiny?
Řekl bych, že se to lepší. Na druhou stranu, jak říká můj kamarád, jsme typický český knedlíci. A bohužel dost závidíme. Původně vznikla tahle akce pro Jirku. Ale už při druhém ročníku se začaly ozývat hlasy: To mu budeme celý život dělat kasičku? Tak jsme přistoupili na tenhle způsob. Každé dva ročníky pro jednoho, nebo dva lidi. Vloni a letos je to pro Lukáška a Kačenku. Akce se zažila, proto jsme ten název s Jirkou nechali.
Už víš, pro koho bude další ročník?
Ano, spolužačka má klučinu se zdravotním handicapem a shodou nešťastných náhod máme kamarádku, šermířku, která na jedné akci slízla plynnou sněť. Museli jí vzít nohu až v kyčli, ve 23 letech. A kvalitní protéza, aby se mohla plnohodnotně zapojit do života, stojí přes mega. Takže to bude i pro ní.
Máš ohledně akce i nějaké plány do budoucna?
Jsem členem Krampus čertů ze severu, tak jsem plánoval, že by tam mohli přijít i krampusáci. Ale s tím, že jen vyběhnou a hned sundají helmy. Ten efekt je, že lidi neví, kdo je pod maskou. Kolikrát jsou tam lidi, jako je třeba moje přítelkyně. Taky doufám, že se nám uvolí Terezka Pergnerová a bude to příští rok moderovat. Letos to vzhledem k situaci nevyšlo.
Stalo se, že Tě něco v rámci akce příjemně překvapilo?
Jo! Jsou momenty, které i chlapa jako já, dojmou. Jako když přijde jedenáctiletý klučina, v ruce drží stokorunu, což bylo vstupné. Přišel na pokladnu a říká, babička chce přispět. Ona tu muziku neposlouchá, ale chce si koupit lístek, aby pomohla. Nebo další věc, o akci se někdo dozvěděl a Jirkovi daroval elektrický vozík. Taková věc stojí přitom tři sta tisíc, řádově. Tak to jsou skvělý věci, který pohladí.
Působíš jako optimista. Vidíš v lidech spíš to dobrý nebo se s tím pereš?
No, popravdě, peru se s tím…
Takže přišly momenty, kdy ses chtěl na všechno vykašlat?
Jo, mockrát. Na druhou stranu, když tě na ulici zastaví paní a říká: Vy jste Merlin, vy jste dělal ten Proboštov!, vrazí ti pusu a jde dál. To jsou chvíle, kdy stojíš na chodníku a měkneš.
A co záporná překvapení?
Taky. Přišla moje dcera, která dělala spojku mezi pokladnama a mnou. Řekla, že někdo dělá problémy. Shodou okolností jsme se připravovali na vystoupení, velice temný, kde hrajeme mrtvoly v brnění, úplně bílý v obličeji, šedivé vlasy, zacákaný od krve… Takhle jsme přišli na bránu a spustili na ty výrostky, aby přestali dělat virval. A ti dva se vyloženě počůrali strachy.
Co ale pokládám vůbec za nejhorší, to je závist. Když třeba slyšíš: Jó, ty ses na tom napakoval. Přitom ten hlupák neví, že jsem třeba udělal chybu a zahučel tam za sedmičku, protože jsem zapomněl odečíst náklady. Takže jsem akci sponzoroval sedmi tisíci.
Ty ses v Teplicích narodil, nebo jsi k nám přivandroval?
Já jsem přivandroval z Krupky. I když v Teplicích jsem býval u babičky a dědy. Koupil jsem v Teplicích zahradu, pak se to nějak zamotalo a už jsem tady zůstal.
Co předcházelo tomu, že ses zbláznil do šermu?
Soused dělal historický šerm. Mně se to líbilo, tak jsme si založili vlastní skupinu.
Kdy to bylo?
No, ty bláho… 23 let už to dělám, tak 1997. Těsně po vojně. My jsme s tím koketovali ještě před, ale pak nás vojna rozhodila každýho jinam.
Měli jste v té době nějaké zázemí?
Ne, neměli jsme žádné. Všechno jsme šili doma na koleni, plechy se vyráběly ze starých praček a podobně.
Umíš šít?
No jasně! Teď jsme s přítelkyní ušili asi patnáct set roušek a rozdali jsme je. Hasičům, do nemocnice, do krámů. Taky jsme si ušili obrovský stan na vystoupení.
A co šerm. Jak ses ho naučil?
Nějaké povědomí jsme měli z filmů, jako byl třeba Bajaja a podobně (smích). Většinou jsme ale samouci. Postupem času jsme přicházeli na různé techniky. Bývá to o tom, že se člověk snaží přiblížit reálnému boji, kde to lítá hlava nehlava. Ve finále z toho vyjde něco jako tanec. Každá figura má přesně svoje místo a v momentě, kdy uděláš chybu, to fakt bolí.
Dostaneš přes prsty.
No, i přes prsty.
Takže je historický šerm něco jako tanec?
Ono se to trochu tanci podobá. Souboj je nacvičený. Neděláme historický šerm, ale děláme scénický šerm. Historický šerm je reálný boj. I když mají ty zbraně tupý.
V čem spatřuješ přitažlivost šermu, mydlit se, jak si řekl, hlava nehlava.
Je to divadlo. Dělá to tak spousta skupin. I lidi, kteří se s tím dostali k filmu, jako třeba náš vzor, skupina Merlet. Ta funguje, dá se říct, už i pro Hollywood.
Kde jsi přišel ke své přezdívce Merlin?
Lidi to často spojují s tím, že to je podle toho čaroděje, protože kromě šermu dělám ještě žonglování a fakíra. Původ je ale ve jméně mého hada.
Hada?
Nojo. Já měl hada, užovku asijskou a ten se jmenoval Merlin. A lidi pokaždé říkali: Ten s tím Merlinem. Tak mi to nakonec zůstalo. Tedy, ten Merlin. Had už není.
Chlapi si občas věci řeší tím, že se poperou. Jak vnímáš tuhle fyzickou diskusi?
Pokud je to v rámci vyloženě sportovního šermu, kdy si nechtějí ublížit, tak je to naprosto v pořádku. Ovšem v momentě, když vidím, jak po sobě jdou dva pitomci, tak mě to znechutí. Nejsem milovníkem rvaček, agrese. I když, zadarmo se taky nedám.
Co děláš, pro to, abys přežil, mohl zaplatit nájem a tak?
Mám devatero řemesel a desátý je bída. Dělal jsem i kuchaře v hospodě. Teď dělám zámečníka. Tím jsem se vlastně vyučil.
Máš děti?
Mám dceru, čerstvě osmnáctiletou.
Dělá taky šerm?
Jo, teď začíná. Zakládáme novou skupinu. Specializujeme se na divadlo s prvky šermu. Děláme hlavně komedie, protože jsme všichni zhovadilí. Nebo naopak tragédie, kdy vstupujeme na scénu a představujeme například mor, s těma koženýma maskama, které vypadají jako zobáky.
Kde berete náměty?
V alkoholu (hurónský smích). Ne, to divadlo děláme už dlouho, takže těch nápadů máme spoustu.
Zúčastňujete se nějakých festivalů pro šermíře?
Jasně. Kdysi jsme založili skupinu Ortel z Krupky a s tou jsme dokonce vyhráli Cenu diváka, někdy v roce 2011. Bylo to v Budyni nad Ohří, kde fungovala Budyňská Koruna. Další úžasná přehlídka byla v Dobřichovicích u Prahy, dělala ji skupina Alotrium. A případ sám pro sebe jsou bitvy. Jezdíme třeba na hrad Houska. Tam se odehrávají ponuré příběhy vzhledem k historii hradu. Krásná letní akce je v Úštěku na jezeře Chmelař, kde piráti dobývají jezero. Tam se sjede takových 300 – 400 šílenců a hrajeme si na piráty.
Kolik máte v klubu šermířů?
Teď je nás šest.
Sháníte další lidi?
Určitě bychom brali mladý lidi, kdyby měli zájem. (Telefon na Merlina: 773 028 231)
Abys nebyl jen za klaďase, máš nějakou zápornou vlastnost?
Jasně. Jsem alkoholik (smích). Ale vážně, bývám hrozně náladovej. Při vystoupeních se snažím neventilovat to. Doma ale poznají, když mám blbou náladu. Takže se občas peru i sám se sebou.
Díky za rozhovor a co nejméně důvodů k blbým náladám!
