Na ulici dnes potkáte spíš pštrosa na kolečkových bruslích, než abyste zavadili o provozovnu ševce. Mně se na ní podařilo natrefit v Hrobu. Tíhnu k lidem, kteří jsou od hlavy po paty potřísnění řemeslem. A tak jsem se tam vzdouvala asi čtvrt hodiny v úžasu prorostlém nostalgií nad starým ševcovským nářadím ve výloze. A říkala si s vlhkým koutkem oka: Kdopak tu nádheru tady zapomněl. Který švec tu nechal nádobíčko osudu napospas a šel prodávat pojistky nebo čističky vzduchu…
Vážně, nevěřila jsem, že ta provozovna jede.
Jenomže švec, kterému nářadí patří, se k mému překvapení ozval sám. Postla jsem fotografii jeho výlohy na sociální síti, abych se o tu nádheru podělila se stejně postiženými. A on zareagoval. Mile. Poděkoval a potěšilo ho, že si někdo výlohy všiml. (Páni, může po téhle zemi chodit ignorant, co projde kolem bez povšimnutí?!)
Chvíli mi připadalo, že jsem si ševce vymyslela. Ale Radek Rilke, mistr obuvnický, je bytost reálná. A v jeho dílně, kde jsme si povídali, s námi trávily čas nádherné staré šicí stroje Singrovky, mašina na lis a další obr mašina, už nevím na co, spousta nářadí, proprietrů, drobností, pohozených i pečlivě uklizených, prostor nasáklý vůněmi, poleptaný otisky a láskou k řemeslu. Byl to pro mě zážitek, který nebudu popisovat, protože by to vydalo na samostatný a pěkně dlouhý článek.
Obuvník, švec už dnes není běžné řemeslo. Máte vztah k němu v rodině?
No, určitá geneze tady je. Otec mého tatínka, se tím sice neživil, to ne, ale ševcovské nářadí měl doma. Děda byl ročník 1905 a v té době měl každý maximálně dvoje boty na celý život.
Takže se o ně museli řádně starat, aby jim vydržely…
Přesně. Do dneška mám po dědovi některé nářadí. Děda si doma opravoval boty svépomocí. V naší rodině byl pak ještě jeden, vzdálenější příbuzný, který pracoval jako švec pro družstvo Snaha v Duchcově. Chodil jsem okolo, občas tam nakoukl.
Obuvnické řemeslo byla pro vás jasná volba?
Ano. V roce 1986 jsem se rozhodl, že budu obuvníkem. Bylo to mé svobodné rozhodnutí, nikdo mě nenutil.
Kolik vám v té době bylo?
Čtrnáct.
A co se čtrnáctiletému klukovi na obuvnictví líbilo? Přiznejme si, moc sexy to není, hned se tím nezbohatne…
Nevím. Chytla mě hlavně ta pohoda při práci. Nelákala mě představa, že bych někde lítal venku v zimě, třeba jako zedník. Líbila se mi atmosféra dílny, klid, který tam strýc míval.
Skutečně jste nikdy nezatoužil být něčím jiným?
Ale ano. Léta letoucí jsem chtěl být kuchař. Dokonce taky řezník, ale to mi s mojí muší váhou vymluvili…
Jako, že by vás prase přepralo?
Asi tak. Jít na obuvnictví jsem se rozhodl někdy v sedmé třídě. A v 88. roce jsem nastoupil na internát plzeňského učiliště.
Řemeslo jste dělal hned po vyučení?
Ano. Vyučil jsem se a pracoval čtyři roky pro Snahu v Teplicích. Měl jsem dílnu naproti ředitelství policie. Potom v desetipatráku v Řetenicích. V roce 1996 jsem si udělal živnosťák. Živil jsem se tím až do roku 2018. A jsem vlastně jediný z naší třídy, kdo u toho zůstal. Dělám řemeslo dál, i když už jen jako vedlejší činnost. Je to můj velký koníček.
Jak se vám v podnikání dařilo?
Šlo to dobře. Samozřejmě byly horší chvíle, ale to je všude. Jinak jsem si nemohl stěžovat. Člověk musel jít zákazníkovi na ruku. Jsem sice vyučený opravář obuvi, ale vidíte sama. Opravuji, co lidi přinesou. Mám tady k opravě tašky, dělám i různý ortopedický věci.
Za výlohou jsem viděla vystavené westernové kravaty. To vyrábíte taky?
Ano. Pokaždé mě něco napadne, tak se do toho pustím. Dělám různé kožené pásky pro rybáře, motorkáře, myslivce, ale i náramky. No a jednou jsem někde jsem viděl westernové kravaty, tak jsem je zkusil. Až se vyprodají, udělám zase něco jiného. Taky jsem vyráběl dlaňové výplně do hokejových rukavic. Nikdo mě to neučil, jen jsem se podíval, jak to vypadá, jaké parametry to má mít a pár jsem jich už udělal.
V dílně máte i velké obuvnické stroje, které už něco pamatují. Jak jste k nim přišel?
Většinu strojů jsem od někoho koupil. Mašinu, lis, šicí stroje… Moc nových strojů si nepořizuji. Mám raději klasické, starší mašiny. Vlastně za těch 25 let, co to dělám, mám teprve druhou šicí mašinu. Nechtěl bych nový stroj nebo nějaký zánovní. Třeba Minervy, na kterých jsme dělali na učňáku, ty byly věčně problémové. Klasická stará Singrovka, to je držák. Pásky třeba zase šiju na Adleru, to je takový šicí kulomet.
Zmínil jst, že je obuvnictví pro vás dnes už jen koníčkem. Samotné řemeslo by vás neuživilo?
Víte, pokud by mě mělo uživit, pak bych nesměl mít rodinu. Kdybych byl sám, nic neřeším a jsem pořád v dílně. Jenomže člověk má nějaký standard, chce si něco užít, chce něco dopřát rodině a také s tou rodinou třeba odjet na dovolenou. Dnes už to na uživení skutečně není.
Ale vydržel jste u toho pětadvacet let.
To ano. Dřív, jsem měl sběrny v Oseku, Bílině, Mostě, v Duchcově i v Teplicích. Postupem času ale dávaly stále méně zakázek. Minimálně tolik, abych mohl být spokojený. Zlatý boom byl v roce 1998. To jsem měl jednu jedinou sběrnu v Bílině, odkud jsem vozil třeba i devadesát párů bot týdně. Plus zakázky, co přišly ke mně do dílny. Někdy mi ženské ze Snahy, protože nestíhaly, přivezly i čtyři sta párů bot. To jsem měl práce neskutečně a pracoval jsem i patnáct hodin denně. Dnes už je všechno trochu jinak.
Čím to je podle vás, že si lidi už nenechávají boty spravovat?
Především v invazi levného vietnamského zboží. Lidi si raději koupí troje páry levných bot do roka, než jedny kvalitní třeba na pět let. Dalším faktorem jsou dnešní ceny bot. Kvalitní kožené boty už koupíte za velmi slušné peníze. Za 12-15 stovek. To ale nejsou ceny za ručně šité boty.
Jak ale vidím, práce máte pořád i tak dost.
Dnes to jsou většinou zákazníci, kteří přijdou s botami, jejichž pořizovací cena je několik tisíc. Třeba tyhle za zhruba 5 tisíc. (Ukazuje na outdoorové boty.) Vidíte sama, že jsou téměř na vyhození. Takže já udělám celý spodek, zpevním, napucuju. Ta oprava pak vyjde na nějakých 12 stovek, ale mohou zase bez problémů pár let sloužit. V tomhle směru ten zájem trochu stoupá a drahé boty si lidi zase nechávají raději opravit.
Jakou nejsložitější opravu bot jste prováděl?
Jezdecké boty. To nebyla oprava, ale sochařina. Ty boty byly v hrozném stavu. Jenomže jejich pořizovací cena je osm, deset tisíc. Oprava sice stála patnáct stovek, ale majitelka nemusí kupovat nové a ušetřila tak spoustu peněz.
Jaké parametry mají mít kvalitní boty?
Já osobně, když se v botě necítím dobře hned na poprvé, tak je neberu. Lidi mají zvyk, že si koupí boty, které jim nesedí s tím, že je rozšlápnou. Pak přijdou sem, boty mají sedřené paty, popraskanou kůži. U bot by měl dát člověk na první pocit. Nesmí vás nic tlačit. Jakmile jen trošku někde něco tlačí, tak už to není správně.
A vy sám, jak často si kupujete boty?
Mám samozřejmě určitou deformaci, tak si pečlivě vybírám. Ale najdete u mě jen pár bot a ty mi vydrží i několik let. Starám se o ně. Tu péči o boty řada lidí taky dost podceňuje.
Jak reagují lidé, když jim řeknete, že jste švec?
No, já říkám obuvník, protože mnozí už dnes ani neví, kdo to švec byl. A stejně na mě koukají, jako kdybych spadl z nějaké pohádky. Je to pro ně neobvyklé. Dokonce řada lidí už vůbec neví, že se někdo opravou bot zabývá.
Když máte volno a nejste zrovna tady v dílně, jak nejraději trávíte čas?
Mám devítiletou dcerku, takže s ní. Taky si rád odpočinu. Ale moc toho volného času není. Je to řehole, když to nechcete úplně zabalit. Mám sběrny v Litvínově, Duchcově, v Bílině, takže tam musím být, když lidi nosí boty do opravy. Ale mě to baví.
Má obuvnické řemeslo podle vás budoucnost?
Podle mě je dnes jen hrstka mladých lidí, kteří chtějí dělat rukama. Doba je jiná. Já v tom řemesle podnikám už 25 let a dnes bych do toho nejspíš znovu naplno nešel. Nedávno jsem se díval na stránky školy, kde jsem se vyučil a ten obor už tam ani není.
Řekl jste, že se doba mění. Ale i v obuvnictví jsou určitě nové trendy. Objevují se lidé, kteří vyrábějí boty ručně, na míru. A ještě častěji ti, kteří na řemese postavili svojí značku. Například Vasky…
Ano, ale musí mít odpovídající klientelu, která tu práci zaplatí. To nejsou boty za patnáct stovek. Boty na míru šijí hodně třeba v Itálii. U nás je několik mladých lidí v Praze, kteří mají už poměrně známou firmu a také svoji klientelu.
Jakého úspěchu si za dobu, co tohle řemeslo děláte, vážíte nejvíc?
Dělal jsem různou práci pro různé lidi. Každá chtěla své. Většina mých zákazníků byla spokojená. Samozřejmě, našli se i lidé, kterým jsem se nezavděčil, ale nad tím musí člověk mávnout rukou. To je všude. S čistým svědomím ale můžu říct, že mi nikdo nikdy nepřišel omlátit boty o hlavu.
P.S. Provozovnu Radka Rilkeho najdete na Duchcovské 91 v Hrobu.
