Červený Újezd, stejně jako mnoho dalších míst na severu Čech, je zjizvený událostmi spojenými s poválečnou dobou, s odsunem Němců, s existencí vojenských základen i s charakterem samotné lokality. Kraj podepřený hradbou Krušných hor umí být drsný. I když v kontextu dnešní doby už tahle nálepka ztrácí na síle a patřičnosti. Co mu však nikdo neodlepí, je mělké zakořenění velké části jeho obyvatel v porovnání s jinými kraji.

Příčina není jen v tom, že na zdejších hřbitovech nacházíme především německá jména a naši předci sem přišli po válce z různých koutů Čech. Velkou měrou leží na straně mnohých současných usedlíků, kterým chybí vůle poznat blíž historii místa, kde žijí a ke kterému je často váže jen jejich nemovitý majetek. Chybí zde snaha zanechat na místě otisk pro další generace třeba ve formě udržování tradic. Lidí, kteří cítí potřebu zjistit, co jejich obec a tamní genius loci formovalo v uplynulých stoletích, je stále méně.


Jsou věci, které nezměníme. Co změnit můžeme, je vztah k místu, kde žijeme. Můžeme ho vědomě posilovat a rozšiřovat o další hodnoty. Místo, kde žijeme, není jen pozemek za plotem a prostor za zamknutými dveřmi našeho domu. 

Pokusím se změnit chod věcí…

Když se Soňa Jermanová přestěhovala z Teplic do Červeného Újezdu, přišla jí obec, kterou si zvolila pro život, ospalá a uzavřená do sebe. Místní tu žili zajetým rytmem všedních dní. Po práci zavřeli dveře domů a vesnice upadla do ticha. Tak blízko jeden k druhému a vlastně tak daleko. Tradice, které by posilovaly sousedské vztahy, se nedržely, protože tu žádné nebyly. Stejně tak místní akce, na kterých by se lidé z obce několikrát do roka sešli. A to se Soňa Jermanová pokusila změnit.

Tady byl najednou takový klid, až to člověka rušilo

Do Červeného Újezdu, na Červeňák, jsme se dostali kolem roku 2000 z velké touhy k přírodě. Z touhy vypadnout z paneláku v Teplicích. Tři roky nám dům sloužil jako chalupa, protože děti ještě studovaly. V roce 2004 nastoupil normální život, když jsme se nastěhovali natrvalo. Následovalo deset hektických let, kdy jsme si té přírody moc neužili. Z práce do práce na baráku nebo na zahradě.

Nikdy jsme ale nelitovali. Ono ani na nějakou lítost nebyl při vší té práci čas. Jediné, co jsme naplno vnímali byl klid. Tady byl najednou takový klid, až to člověka rušilo.

Probouzení tradic

Rozlétla jsem se a úkolů si naložila moc

Když mi nabíhalo k padesátce, tak to přišlo. Jednou jsem vešla do obce, pořádně se rozhlédla, jak se kdo jmenuje, kde je náves, kde je rybník, vlastně, kde býval, kde jsou všechna boží muka, kam se to podělo… A začala jsem pátrat. Úplně jsem tomu propadla. Do Červeného Újezdu jsem se postupně zamilovala tak, jako by mě s ním něco v minulém životě spojovalo. Ta obec mě do sebe vyloženě vtáhla. A první, co mě napadlo: Mají tu nějaké tradice? Neměli. Tak jsem se rozhodla, že je zavedu.  

Dala jsem slovo se sousedy Košovými, protože nikoho jiného jsem tu neznala. Navrhla jsem, abychom připravili masopust. To byl rok 2012 a ve stejném roce jsme založili spolek Veselý venkov. O rok později už jsme ale věděli, že jen masopust stačit nebude. Tehdy jsem taky byla o deset let mladší. Rozlétla jsem se a těch úkolů si naložila moc. Přijde jaro a s ním Velikonoce, po nich následují čarodějnice, pak něco udělat v létě s místními chalupáři, podzim, který patří německým rodákům. Následoval advent a než jsem se oklepala, už nás zase čekaly přípravy na masopust.


A tak to šlo šest, sedm let. Najednou jsem byla strašně vyčerpaná. Jedna akce následovala druhou a mezitím skoro žádná pauza pro osobní život. Potřebovala jsem na operaci, ale stále jsem váhala, který termín vybrat. On totiž žádný nebyl. Kdo za mě udělá tohle, kdo támhleto…

Atmosféra severu tradicím nepřála

Aby lidi sami přišli a zeptali se, jestli není třeba s něčím pomoct, to se tu moc neděje. Spolek měl zpočátku pět lidí. Pak to začalo odpadat. Dnes jsme ve třech. Tři ženy a z toho jedna, která se odstěhovala do Bíliny. Takže po ní chtít moc nemohu. Zbyly jsme na to vlastně jen s Lenkou Košovou, která je se mnou od začátku. Když se připravuje akce, ona si bere na starost servisní záležitosti a já mám ty organizační, něco obvolat, něco urgovat a samozřejmě řešit finanční stránku akcí.

V přípravách nám pomáhají i naši manželé. A jsme také velice vděčné rodinám, které opakovaně a s radostí hostí při masopustech maškary. Toho si velmi považujeme. Místní, ale i některé přespolní hospodyňky napečou dobroty, které doplní jídelníček na návsi pro účastníky masopustu. A zaplať pánbůh, obec Hrobčice funguje dobře. Takže kdykoliv něco potřebujeme, pomůže.

Rozhýbat ostatní lidi z obce, aby se zapojili, není jednoduché. Když jsem se přistěhovala, přišla mi obec hrozně ospalá, uzavřená do sebe. Ona ji svým způsobem taky válcovala historie. Původně tu stála vojenská základna, pak to převzali Rusové a po odchodu Rusů se z toho stal známý utečenecký tábor. Takže Červený Újezd má takovou divnou nálepku. Lidi tou obcí neradi i projížděli. Měla jsem z toho ten pocit.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Z akcí zůstal jen masopust

Dneska, když jsem už v důchodu, si kolikrát říkám, jak jsem to tehdy mohla všechno skloubit s prací. Měla jsem v Krupské ulici kosmetické studio. Ze zdravotnictví jsem totiž skočila rovnýma nohama do podnikání. A k tomu spolek, akce…

Bylo toho všeho najednou moc a museli jsme to osekat. Zůstal už jen masopust. Poslední tři roky se věnujeme jenom jmasopustu. Aby byl krásný, aby lidi přitáhl, aby tady ta tradice zůstala. Víte, ono to celkově s tradicemi na severu není kdoví jaké. Němečtí rodáci, kteří sem občas přijedou, o masopustu například vůbec nemluví. Někdo jen v kronice napsal, že velice rádi připravovali dýně. Věnovali se tedy nejspíš halloweenu. Ale že by tady byly zažité nějaké hlubší tradice, to ne. Proto se mi za pár let hezky poslouchalo: Ty jsi to tady rozsvítila… 

Vím o dalších spolcích, které se na severu snaží udržovat tradice. Jenomže sever Čech osídlili z velké části lidé, kteří přišli z různých koutů republiky a zdejší atmosféra tradicím moc nepřála. Možná i proto, že tady vždycky byla větší dřina. Ten kraj umí být hodně drsný. Lidé se maximálně scházeli po práci v hospůdce, aby si popovídali, odpočinuli. Ale aby se tu dbalo na tradice, to ne.

O červenoújezdském masopustu si přečtěte tady.

Po pandemii se lidé ještě nedokáží naplno radovat

Vloni jsem chtěla kromě masopustu zavést i advent, Vánoce. Přiťuknout si svařeným vínem, jako to bývávalo kdysi. Jenomže vzhledem k pandemii není doba zábavě ještě úplně otevřená. Lidé se po dvou letech nedokáží naplno radovat. Ostatně i nám do akce strčil vidle covid, takže žádný svařák. Na návsi jsme ale rozsvítili stromeček a zpívali koledy. Zajímavé je, že ten náš pidistromek získal třetí místo v teplické soutěži. Já jsem k němu nakreslila betlém ze starých schodů. Vypadalo to moc hezky.


Galerie na plotě

Galerie na plotě udržuje stabilitu plotu a rozdává radost

Galerie na plotě vznikla zhruba před třemi roky. Díky benevolenci majitelů plotu, našich sousedů přes silnici. Je to plot, který už něco pamatuje. Majitel říká: Jen maluj, kresli, dávej to tam, on nespadne. Ony ho ty obrázky vlastně drží pohromadě. Takže galerie má dvě funkce: udržuje stabilitu plotu a rozdává radost lidem, kteří jdou nebo projíždějí kolem. Největší odměnou pro mě nedávno bylo, když tudy běžela žena v teniskách, ve sportovním a říká: Já pokaždé ztrácím síly, když obcí probíhám, ale jakmile přiběhnu k tomu plotu, naberu sílu, motivaci a běžím dál.

Toho špatného je kolem nás dost, tak chci alespoň trochu lidem rozsvítit den

Já jsem vždycky ráda malovala. A obrázky na plotě, myslím si, lidi potěší. Je to taková moje vnitřní touha rozsvítit jim den. Už jsem přemýšlela, že tam dám i „Dobré ráno“. Teď tam jsou ptáčkové, květiny, je tam takové malé okénko…

V malování hledám i jiné cesty. Na stará kolena jsem se přihlásila na kurz podmalby na skle. Zaujaly mě podmalby ve starých chalupách, ve svatém koutě, který býval vždycky v rohu světnice. Od té doby maluju a je to jako droga. Domaluju jednoho svatého a už maluju dalšího.

Všechny výtvory se snažím rozdávat do okolních kapliček a kostelíků. Do mukovského kostela sv. Prokopa jsem věnovala svatého Prokopa, do mrzlického kostelíku svatého Jakuba, mirošovický kostelík dostal obrázek svatého Vavřince, v Hrobčicích je kostelík sv. Havla, tam se teprve chystám. Když se na podzim otevírala v Hrobčicích nová hasičárna, dala jsem tam svatého Floriana. Je toho spousta, kde mohou podmalby být. Je například spousta božích muk.

Když dávám podmalbu třeba na křížek, někam do exteriéru, můj muž udělá desku z palubek se stříškou. Obrázek je zalakovaný a kolem silikon. Takže vydrží i nepřízeň počasí. Maluju na tabulku skla. Vyčistím ji, položím si pod ní nějaký obrázek a začnu malovat od obrysů a detailů postupně k pozadí. Podmalba je obrácený postup. Musím přitom pořád myslet na to, že když něco namaluju, už se k tomu později nedostanu.  

Sen o kapličce

Přála bych si, aby zdejší lidi našli k místu, kde žijí, vztah

Tři podmalby jsem dala k informačním cedulím, které jsme vyrobili s mužem. Jsou na nich informace o mlýnu, o německém rodákovi, učiteli a velmi úspěšném básníkovi, jmenoval se Hans Wenzel Baudis (1879-1947). Další informační cedule je obecně o obci, aby lidi k tomu místu našli vztah. O tom, co tady dřív stálo a už nestojí, o historii kapliček, o Janu Nepomuckém, o tom, jak žili lidé, kteří tu byli před námi, jak vypadal jejich život.

Víte, šlo mi o to, lidé k tomu místu našli vztah. Aby k bývalým rodákům, protože tu většinou bydleli Němci, nebyli třeba nenávistní. Aby pochopili jejich život a vnímali, že dnes němečtí rodáci na Hrobčicku přispívají hodně na obnovu památek, přispěli i na naši sochu Nepomuckého, že prokazují dobrou vůli smazat všechno špatné, co bylo a za co mnozí z nich ani nemohli.

Náves má být oku milá, aby se lidi uvnitř usmáli

Přála bych si, aby lidem dělala radost i naše náves. Aby byla krásná, protože každý, kdo obcí projíždí, musí tou návsí projet. Aby byla oku milá a lidi se uvnitř usmáli. Na tom místě, kde stojí zastávka, dřív stály kaple. Zastávka, ač pěkná, i já jsem přiložila ruku k dílu, aby byla pěkná a namalovala pro ní ceduli, stojí na místě, kde stát nemá. Myslím si, že bychom se měli snažit zachovat to, co tu bylo dřív.

Je mi jasné, že stavět něco z gruntu je hrozně náročné. Ale stačilo by něco malého, co by ty dvě kaple připomnělo. Aby se tam vytvořilo určité pietní místo. O to už usiluju deset let. Takže chodím, prosím, připomínám, žadoním…

Mám archivní dokumenty. Kdysi vedle těch kaplí stála i socha Jana Nepomuckého. Doteď jsem se nedopátrala, kam zmizela. První kaple byla malá, v barokním stylu. Spíš si myslím, že sloužila jako zvonička. Bylo tam ale místo pro dvě, tři osoby. Třeba k uspořádání skromného sňatku, přivítání miminka na svět. A když se zbourala, na její místo přišla kaple velká, která stála až do osmdesátých let. Pak do ní narazil sovětský tank, a protože už ohrožovala okolí, národní výbor ji nechal zbourat.

Socha Jana Nepomuckého se propadla do země

Ještě k tomu Nepomuckému. Dřív, když sochy někde překážely, tak je ukládali do kaple v Duchcově. Nebo do Mariánských Račic. Pátrala jsem i v litoměřickém archivu, hledala směrem ke Štěpánovu, k Lukovu. Když jsem někde projížděla a viděla sochu Nepomuckého, šla jsem se podívat, jestli to není on. Nikdy to nebyl on. Ta socha prostě zmizela.

Jeden z bývalých rodáků, který kdysi bydlel kousek od návsi, nám poslal na chod spolku slušnou částku. My, když něco potřebujeme, tak nás podporuje obec Hrobčice, proto jsme ty peníze použili na vytvoření nové sochy Nepomuckého ze dřeva. Dnes už zase stojí na svém místě. Je to krásná socha a my jsme za ní moc rádi. Jen je ze dřeva, tak nevím, jak zafunguje dočasnost.

Měli bychom cítit respekt k historii

Z toho, že na místě kapličky stojí zastávka, je mi ale smutno. Mým velkým snem je, aby tam zase něco tu kapličku připomínalo. Třeba jen symbolicky. Pro naši náves jsem už vytvořila několik návrhů. Kaplička by mohla být docela miniaturní, mohla by být částečně ze dřeva, aby pasovala k tomu Nepomuckému. Kolikrát si ale říkám, že už se toho nedožiju.

Já cítím respekt k tomu, co tu dřív bývalo, protože nic tady nebylo jen tak. Všechno mělo svůj význam. Myslím, že je správné, abychom sakrální objekty a stavby, které nás spojují s tradicemi a minulostí, nenechali zapadnout. 

To je jako s křížky u cest. Jeden teď zdobí už tři roky zatáčku před návsí. Kříž se nám podařilo zachránit. Byl rozbitý, ale zbylo torzo podstavce. Tenkrát na opravu křížku, kromě dotace, přispěli i zdejší. Každá rodina něčím přispěla. Nasázela jsem kolem růže, aby to bylo pěkné a jsem nesmírně šťastná, že jsme ho zachránili.

O vrácení kapličky tam, kde byla, nepřestanu usilovat

Ve snaze o obnovení kapličky mi teď svitla určitá naděje. Stěhuje se k nám pan Karel Kaliba, který pro Hrobčicko hodně dělá. Opravil boží muka, vytvořil tu několik soch a je takový vnitřní nadšenec jako já. Opravuje v Mukově domeček a chce tam žít natrvalo. Svěřila jsem se mu se svým snem a on na to, že od července bude mít nejtěžší práce za sebou, abych udělala projekt. Já už ho ale mám! Mám desatero obrázků, jak by to mohlo vypadat. Se dřevem, bez dřeva.

Teď jsme objevili další křížek a podle historických map musel být poměrně velký. Generalogové rozluštili letopočet 1831, bylo tam i číslo popisné. Máme jenom základ, na kterém stál poměrně velký sokl, který nejspíš někdo použil na schodek. Ten křížek stál na poli, kde překážel, tak ho někdo mrsknul do nejbližšího remízku.

Když jsme mluvili s panem Kalibou o projektu kapličky, tak mě napadlo, že by z toho základu, co jsme našli, mohl udělat podstavec pro kapličku. Tělo kapličky by pak mohla tvořit třeba stará, kamenná nádrž na vodu, kterou jsem objevila. Takže bychom měli základ, tělo a vršek už by pan Kaliba nějak dotvořil.

Naše náves není zastrčená jako jinde. U nás projíždíte přímo středem obce

Teď nám k tomu rybníčku na návsi přibyla žába, která byla v hrobčické tvrzi. Já jsem šťastná za každou maličkost, která náves oživí. Představuji si ji takovou pohádkovou. S tím místem jsou ostatně spojené i pověsti. O rybníčku, o žábách, o tulákovi, který zbavil obec úporného kvákání. Pan Kaliba říkal, že by udělal i toho tuláka. Pěkné by například bylo dát k rybníčku kmen, na kterém by mohl ten tulák nahoře sedět.

To, co chceme dalším generacím zanechat, musí být dostatečně silné a zakořeněné

Co se týče budoucnosti…

Lidi by si měli vážit místa, kde žijí, mít k němu vztah, předávat tradice z generace na generaci. Já do dění u nás už zapojuju i malé děti. Myslím, že je to baví. Masopustu například předchází zkouška, na kterou se pokaždé moc těší. Stojí na návsi, podupávají a čekají. Současně mám trochu strach z toho, co bude, až ty děti vyrostou. Přála bych si, aby to všechno tady zase neusnulo, aby to, co vytvoříme a zanecháme pro další generace, bylo dostatečně silné a zakořeněné.

About Ilona Kaulfuss

Vydavatelka, editorka a redaktorka magazínu DEZERT. V pauzách copywriterka, lektorka novinařiny a tvůrčího psaní. Celý život špatná milenka, skvělá kuchařka, lovkyně perel, insightů, příběhů a nevyléčitelný introvert. www.ilona-kaulfuss.eu

View all posts by Ilona Kaulfuss

One Comment on “Chci z obce sejmout nálepku místa, kudy lidé projížděli neradi”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.