Mluv, jak ti zobák narost.
Znáte?
No jasně. Spojení, které používáme a slýcháme v případě mluveného projevu na kilometry vzdáleného naturelu řečníka.
Když kámoška místo obvyklého: „Ty kráso, to je vohoz!“, pronese „Tohle je bezchybný outfit“, napadne vás, jestli neprodělala šok, nebo ji někdo nevyměnil.
Když manžel místo klasického: „Hoď už něco na stůl, chcípám hlady!“, pronese: „Miláčku, mohu poprosit o něco k jídlu?“, víte, že je to v prdeli, protože stopro něco podělal.
Všimla jsem si…
(a teď to nebude o ztrátě vlastního ksichtu, ale úcty k rodnému jazyku),
kolik mladých Čechů postuje příspěvky na sociální sítě JEN a JEN v angličtině.
Především umělci, Češi jako poleno. Někteří hudebníci, výtvarníci, divadelníci, zpěváci a další ukotvenci hlavou v mléčný dráze.
Kdyby šlo o posty do anglicky konverzujících skupin, je to v cajku.
Když jde o běžně používané anglické fráze, které zná i malé dítě, proč ne.
Někteří ale jinak, než anglicky nekomunikují.
O tom, že složili novou skladbu, že vyhráli nějakou cenu, že mají nový projekt, že se chystají udělat výstavu, že jedou filmovat kopečky v Krušných horách.
Všechno v angličtině.
Jasně, můžete si to přeložit.
Ale o tom to není.
Někteří budoucí světově proslulí malíři, hudebníci, režiséři a herci mají zkrátka české fanoušky na háku.
Upoceně naznačují, že se jejich sláva brzy dotkne pruhů a hvězd.
Že angličtinu používají, protože už jsou jednou nohou někde v Americe, v Hollywoodu, v nahrávacím londýnském studiu…
Ani náznak úcty k zemi, kde se vylíhli.
A tak, i když se mi záměr, práce, projekt dotyčného často líbí, přes tu anglickou nadutost to nedávám.
A bývá mi z toho neveselo.
