Kdysi stávala na úpatí Doubravky v Teplicích Reichlova kavárna (později Panorama), s velkou letní zahradou, oblíbená daleko za hranicemi lázeňského města. Vyrostla tam pro potěchu romantiků a výletníků někdy ve 20. letech minulého století. Nabízela nejenom motivující prostředí kořeněné atmosférou legend, které se váží k Doubravské hoře, ale především nádherný výhled na město, přiléhající ovocné sady a malebné vlnobití Krušných hor. 

Za teplých dní tu bývalo plno. Kočáry přivážely panstvo z města, na chlazené nápoje se zastavovaly rodiny po procházce kolem Písečného vrchu, schůzku si tady dávaly zamilované páry a smír, v atmosféře naplněné úžasem a pokorou k přírodě, uzavírali letití nepřátelé. Od tenisových kurtů se ozývalo echo míčků, dopadajících do výpletů raket, z terasy zněla hudba a dámy ohromovaly svým půvabem v tanečních večerech.

Válečná doba dala romantikům i poklidné každodennosti na frak. Kavárna, jako kdyby ji Doubravská hora přimkla více k sobě, zůstala nepřízní času téměř nedotčená. Přestála agresi válečného běsnění, kterému v Teplicích, na rozdíl od ní, nenávratně podlehla řada historických budov. Kavárna měla v té době štěstí.

Přežila i běsnění krátce po válce. Žádného ze soudruhů naštěstí nenapadlo vytvořit z ní „JéZéDé“, nebo traktorovou stanici s kravínem. Restaurace dál sloužila svému účelu. Ještě před válkou změnila jméno na Panoramu a mezi lidmi se ustálil název Panča. V době taxíků už sem sice nejezdily romantické kočáry zapřažené za zdatné oře a nezastavovaly se tu rodinky s erbem nad postelí po nedělní procházce. Ovšem posezení na terase Panoramy a zdejší atmosféra lákaly stále. Stejně jako taneční večery s živou hudbou, na které se stahovali lidé z celého Teplicka a okolních měst.

Jako pubescenti jsme k úpatí Doubravské hory mířili o sobotách často. Pravda, v té době nás panoramata okolních sadů nějak zvlášť neoslovovalo. Zato jsme nemohli dospat nedočkavostí, kdo se večer na čajích objeví. V našich klackovitých letech jsme úžasnou atmosféru Panoramy kacířsky ignorovali, protože jsme měli srdce i duše zaměstnané jinak. Přesto se někde hluboko v nás, aniž bychom tušili, uhnízdil nezapomenutelný pocit jedinečného prostředí, které Panorama skýtala.

Socialistická péče o budovy byla taková, jaká byla. Neméně odtažitě se k Panoramě chovali i pozdější provozovatelé, kteří ji spravovali po vypuknutí podnikatelského Klondiku. Velmi často nad poctivým řemeslem a vztahem k němu vítězil instinkt šelmy. Vyrvat střeva, vytěžit, co se dá a nechat srdce dotlouct. Fňukáním ale ničemu nepomůžeme. Setřeme tedy slzu a berme věci tak, jak jsou. Panča byla zkrátka jednoho smutného dne odporoučena k zemi. Trpný rod, přestože ho nemám v lásce, je v tomhle případě nasnadě.

V novém století nabrala nový směr i Panorama. Respektive to, co z ní zbylo. Teplická společnost Free Time Group s původním jednatelem Michailem Žákem, kterého možná znáte spíš jako prezidenta FC Svarog Teplice, se pustila do smělého projektu na vybudování obrovského zábavního rodinného centra. Bylo to v době, kdy se dala podobná zařízení v celé republice počítat na prstech jedné ruky.

Na pozemku vyrostl mamutí ocelový skelet, protkaný betonem. Působil trochu studeně a trochu nevlídně. Lidé si ale říkali: No, uvidíme. Jenomže skelet tam působí trochu studeně a trochu nevlídně dodnes. A lidi si už neříkají nic. Chodí kolem, jako kdyby tam stál odjakživa. Už si zvykli. Už vědí, že čas v Teplicích tu a tam něco nenávratně semele a oni s tím stejně nic nenadělají.

Novým jednatelem společnosti se mezitím stala Xenie Sampaio Filho. Michail Žák, tentokrát už jen jako společník vysvětluje, proč zůstal projekt na mrtvém bodě. Druhý ze společníků, Alexandr Popov, se prý rozhodl investovat jinam. Nejspíš v době, kdy zjistil, že by na spočítání všech zábavných rodinných center v republice už nestačilo ani dvacet párů rukou. Michail Žák neměl sám na dokončení projektu dost sil ani finančních prostředků. A tak velkolepé plány ztroskotaly na nedostatku peněz.

V současné době je budoucnost ocelového monstra věcí spíše náhody, času, okolností a všech faktorů, které jsou založené na náladovosti osudu. Nikoli na záměru, snaze, která by stavu o ničem udělala přítrž. Společnost se podle Michaila Žáka snaží objekt prodat. Objevili se údajně zájemci, kteří tu chtěli vytvořit pivovar s restaurací. Další, co tady chtěli vybudovat hotel, jaký svět neviděl… 

Problémem k rozmachu a realizaci velkých snů a plánů jsou dispozice ocelové konstrukce, která byla přizpůsobená aktivitám naprosto odlišným. Nezbývá proto než doufat, že se stane zázrak. Stejně jako si ve skrytu duše ponechává malou naději i Michail Žák, když říká: „Třeba ještě napadne něco mě. Třeba budu vědět, co s tím…“   

About Ilona Kaulfuss

Vydavatelka, editorka a redaktorka magazínu DEZERT. V pauzách copywriterka, lektorka novinařiny a tvůrčího psaní. Celý život špatná milenka, skvělá kuchařka, lovkyně perel, insightů, příběhů a nevyléčitelný introvert. www.ilona-kaulfuss.eu

View all posts by Ilona Kaulfuss

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.