Také jste si všimli, že když město pokryje sníh, všechno nějak ztichne? Jako kdybychom nechtěli vzbudit ulice, domy, parky a stromy, které si na chvíli zdřímly. Všude se rozhostí klid. I my se cítíme unavení, zíráme do neurčita a oči se nám častěji klíží. Mnohem silněji nás to táhne domů, do tepla, do náruče křesel a gaučů. Stejně, jako táhne předzvěst studených měsíců ptáky daleko na jih.

Když město pokryje bílo a já hledám ve skříni nejteplejší svetr, vzpomínám, jak mi v dětství nebývala vůbec zima. Jak jsme jako děti pojem zima vnímali jenom jako radovánky, plné smíchu a zábavy. Když napadl sníh, a že ho tenkrát bývalo, nemohli jsme se dočkat, až vystřelíme ven. U nás, v šanovské části Teplic, se chodilo na stráň v Lípové ulici, kde dnes stojí pečovatelský dům. Sjížděli jsme kopec, který disponoval třemi dráhami různé náročnosti, na saních, na bobech na velkých igelitových pytlech nebo na tom, co kdo kde našel.

Na plácku pod kostelem sv. Alžběty, tam, kde se dnes povaluje socha koně, jsme stavěli iglú, sněhuláky a pouštěli se do ostrých a strategicky komplikovaných bitev. Zákeřnými zbraněmi hromadného ničení byly sněhové koule. Čím déle se člověk se sněhem mazlil, tím byla koule tvrdší a nebezpečnější. Takovým se říkalo ledovky a nejednou kvůli nim došlo k rozvodu přátelství i na několik dní, když jste nechtěně zasáhli kámoše.

V závěru dne, přetékajícího zážitky, jsme bývali skrz naskrz promočení, protože oteplovačky běžné nebyly a boty, taky žádná velká sláva. Na našem oblečení bez speciálních vrstev proti větru, vlhku a mrazu se tvořily zmrzlé kuličky sněhu a červené prsty, které už místy odevzdaně bělaly, jsme strkali alespoň na chvíli do kapes, nebo je zahřívali dechem.

Přes všechny promočené bundy, tepláky, rukavice a přes všechny mrazy, které často atakovaly dolní hranici teploměrů, jsme uvnitř stále zářili. Užívali jsme si zimu ve městě naplno a zimní město tolerovalo, že patříme k jeho koloritu. S postupujícím večerem se ze všech stran začalo ozývat volání matek. Často volaly chuděry dlouho. Ta naše do doby, než jsme s bráchou rozhodli, že hladina rodičovské trpělivosti už pomalu dosahuje k rákosce zavěšené nad akváriem a raději to vzdali.

Doma jsme vklouzli do suchého oblečení, mamka nám dala teplý čaj a zachumlala nás do deky. Dodnes věřím, že uměla čarovat. Dokázala v celém bytě vykouzlit tak úžasnou atmosféru bezpečí a pohody, že jsem už nikdy později podobnou nezažila. Když viděla naše červené ruce, ve kterých jsme drželi hrnek s čajem, tak se trochu ustaraně usmála. A než za sebou v kuchyni zavřela, proklouzla dveřmi do obýváku vůně bílé kávy a té nejlepší bábovky na celým širým světě. Pocukrované stejně vydatně, jako byly pocukrované šanovské ulice, které bíle svítily do pomalu houstnoucí tmy.

About Ilona Kaulfuss

Vydavatelka, editorka a redaktorka magazínu DEZERT. V pauzách copywriterka, lektorka novinařiny a tvůrčího psaní. Celý život špatná milenka, skvělá kuchařka, lovkyně perel, insightů, příběhů a nevyléčitelný introvert. www.ilona-kaulfuss.eu

View all posts by Ilona Kaulfuss

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.