Unesete toho víc, než si dokážete představit. Věřte mi. Když přijde situace, o které si myslíte, že je to vaše konečná a nic horšího vás potkat nemůže, většinou potká.
Není to o tom, že by vám osud zvedal prostředník tak nějak permanentně. Ani nejste vyvolenou obětí bestiálního mága, který manipuluje s vaším životem. U smůly, když nějak tenhle bungee jumping ke dnu nazveme, je to jako se vším. Někomu téměř nic, jinému celé nákladní vlaky.
Čím rychleji spěje společnost k určitému zenitu vývoje, tím hlouběji se ve vás mohou zařezávat výčitky. Sledujete, jak se geometrickou řadou množí úspěšní a velmi bohatí lidé, jak přibývají šťastné rodiny, milující se páry a připadáte si jako poslední šutr v hromadě. Do toho přijede pravidelný nákladní vlak smůly, abyste nevyšli ze cviku, a totálně vás uvnitř zmasakruje.
Je těžké přesvědčovat někoho, že to bude zase dobrý, když si prochází apokalypsami pravidelně. A taky vám neuvěří, že v tom nejede sám a že na těch nástupištích, kolem kterých sviští nákladní vlaky plné smůly, stojí spousta dalších lidí. A některé ten černý parchant drží u dna tak, že už se nedokáží ani nadechnout.
Proti vnitřním masakrům máte osvědčené zbraně. Tou nejsilnější je vaše vědomí, (nebo sebevědomí?). Dokonce platí přímá úměra: čím víc neštěstí a smůly vás potká, tím silnější kalibr na obranu do života získáte. Posilují vás zkušenosti, držkopády, konce a začátky a zase konce, které na cestách ke dnu posbíráte. Už víte svoje a tak u vašich dveří stojí Opatrnost, Naivitě jste dali padáka a vaši duši střeží Tvrdost.
A teď si představte někoho z té smečky převelice šťastných, neuvěřitelně spokojených, milovaných a permanentně úspěšných lidí. Někoho, kdo se v životě nesetkal se žádným větším problémem. Maximálně s tím, že se zpozdil let na Bali. Upřímně, dokážete si představit tyhle nekryté duše, vystavené slunci, nepřipravené a nevycvičené, jak se z ničeho nic ocitnou na vašem nástupišti?
Na rozdíl od vás by to pro ně byla nejspíš konečná.
