V pohádkovém muzeu odletáte do dětství

Stojím v chodbě Pohádkového muzea v Duchcově, nasávám atmosféru, která vrní jako kotě, co se s plným pupkem vyhřívá na slunci, poslouchám o historii toho místa a moje skořápka hlasitě praská. Cítím se jako doma. Jo, jako doma.

„Duchcovu se kdysi říkalo druhý Krumlov. Na té fotografii je naše divadlo a muzeum před sto lety. V místě, kde dnes na muzeum navazuje proluka, stávalo dokonce kabaretní divadlo. A ulice, ve které je naše divadlo a muzeum, bývala hlavní komunikace směrem na Bílinu. Tady v těch místech u našeho domu kdysi stála velká socha. Byla součástí domu. Dnes stojí na zámku na prvním nádvoří, když tam vejdeš, tak po levé straně…“

Cítíte tu pýchu?

Je plnokrevná a taky je zcela na místě.


Majitelé mi přibližují historii trochu jeden přes druhého, zato se vztahem, který nejde předstírat. A mají být na co pyšní. Velkou část svého života – a v jejich případě nejde o klišé, zasvětili právě svému divadlu a muzeu. Oba domy vytáhli z proklamovaného popela, opravili, sháněli rekvizity, investovali poslední prachy. Pro tyhle dvě životní lásky se vzdávali všeho, mnohdy i sami sebe, aby se pro ně zase dokázali znovu nadechnout.

Ano, už jsem o nich psala. V rozhovoru o duchcovském Divadlu M. Manželé Marie a Milan Petrovští. Neuvěřitelná dvojka, která si prošla svým peklem, a snad i proto dokázala vytvořit něco, co budete široko daleko jen neúspěšně hledat. Rozhovor o jejich cestě k prvnímu soukromému kamennému divadlu v Česku najdete tady.

Dnešní návštěvu ale věnujeme jejich druhému dítěti. Pohádkovému muzeu v Duchcově, na které poprvé nezbyl čas.

Ve vstupní chodbě, kde okukuju fotografie, stojí dva kočárky staré 65 a 100 let. A taky poctivá retro tříkolka. Tady Marie vypráví dětem o historii Duchcova, aby věděly, že to není jen tak nějaké město. Že je to velmi krásné, zelené město se spoustou rybníků a s úžasnou historií. Město, kde se vyráběla řada zajímavých věcí, jako v Továrně dětských vozidel (TDV) právě ty kočárky. V Duchcově kočárky malé, na panenky a v mělnické filiálce úplně stejné kočárky, ale velké, pro lidský potěr.

„Málokdo také ví, že se tady vyráběl i zahradní nábytek,“ doplňuje Marii Milan a ukazuje na starý snímek, kde se malá Maruška Petrovská schoulila k odpočinku na zahradním lehátku, vyrobeném právě v duchcovské továrně.

„To jen, aby děti o Duchcově věděly víc,“ dodává trochu omluvně Maruška, otevírá dveře a zve mě do pohádky.

„V našem muzeu se v jeden den narodila tři miminka. V mlýnské strouze vodník, ve vodnické kuchyni hastrmanka a ve mlýně Anička. Půjdeme se podívat, jak to tu chodí, půjdeme dál do mlýna…“

Tak začíná úžasná, téměř hodinová procházka pohádkou. Procházka, při které ztratíte nejenom pojem o čase, ale především o tom, kolik vám je let. Rovnýma nohama se ocitnete v dětství, v krajině, která má pro většinu z nás své jedinečné a nezapomenutelné kouzlo.  

Ve mlýně se malí i velcí návštěvníci seznámí s tím, jak žili a pracovali naši předkové. Poznají, jak vypadá cep nebo hrábě, ale zkusí také například uhodnout, která z bylinek se schovává ve voňavém, plátěném sáčku. (Můj nos to neuhodl.)

Z mlýna míříme nahoru do vodnické kuchyně. Cestou potkáváme čertici Bertu, která je trochu nafrněná a neodpovídá na pozdrav. Asi nemá dobrou náladu. U vodníků v kuchyni spí vodnické miminko, kterému čte maminka pohádku. Na stěně visí obraz s portréty zakladatelů muzea, Hubertem Prvním a Josefínou První (Maruška s Milanem). Na poličce se vyhřívají hrnečky s pokličkami, aby nebylo pochyb, že jsme na návštěvě u vodníků. Je tady i rádio a stará televize s malou obrazovkou. Dnešní děti ale většinou nepoznají, že jde o televizi a většina si podle Milana myslí, že je to mikrovlnka.

„Do vodníkova bytu jsme koupili kredenc. Když jsme ji přivezli, zjistili jsme, že nejde protáhnout chodbou nahoru. Tak jsme ji řízli na dva díly, vytáhli do patra a tady smontovali,“ ukazuje Marie na historický kus nábytku. „To je barák starý asi dvě stě let. Takže tady nahoře to bylo nejspíš jen pro menší kusy vybavení. Co jsme našli papíry od domu, tak jen rekonstrukce se tu dělala v roce 1888,“ doplňuje Milan.


Přecházíme do obrazárny. U dveří nás vítá starý houpací koník, který dětem slibuje, že je za kostku cukru odveze do říše fantazie. Na stěnách visí různé portréty a na jedné je namalovaný velký strom života. Najdeme na něm tváře všech členů rodiny Petrovských. Tedy těch, kteří mají dodnes ruce podepsané mozoly a čela únavou z doby, kdy na stavbě pohádkového muzea pracovali.

V obrazárně děti hádají, ze které pohádky jsou portrétované postavy. Ze zdi se usmívá Zlatovláska, Karkulka nebo Šípková Růženka. Milan tvrdí, že dětem dělá problém uhodnout trojici Dlouhý, Široký a Bystrozraký. (Ještě, že se to klukům podivným až do pohádky nedonese.)

Pokračujeme do školy. Ano, v pohádkovém muzeu mají i školu. S historickými sklápěcími lavicemi, které určitě pamatovali ještě naši dědové. Vodník, Hastrmanka i Anička už vyrostli, protože v pohádce čas běží trochu podle toho, jak se mu zrovna chce. A tak se s trojicí potkáváme ve škole.

Malí návštěvníci se posadí do lavic a dozví se, jak se dřív učilo. Jak děti nosily knížky, protože žádné aktovky tenkrát nebyly. Dozví se také to, že když byla zima, muselo každé z dětí s sebou vzít do školy polínko a učilo se tak dlouho, dokud bylo co přikládat do kamen. Ten, kdo dává v lavici pozor, pozná, jak dřív vypadala automatická pračka (rozuměj valcha) nebo vysavač, kterým bylo klepadlo na koberce.

Ze školy se nevracíme dveřmi, kterými jsme přišli. Marie zadrmolí nějakou kouzelnou formuli a před námi se k mému překvapení otevře tajná chodba. Když procházíme, podržím si na pokyn svých průvodců nos, protože chodba vede pod vodou. Dojdeme přímo na svatbu hastrmanky a vodníka. (Uhodli jste, mezi tím nám už zase vyrostli.) Jakmile udělám pár kroků, mohu prý nos pustit, protože už patřím mezi vodníky. Tak to tady chodí, a šmitec!

(Jo, a kdybyste to nevěděli, vodnický děti mají pořád jedny a tytéž holínky. Ony ty gumáky totiž rostou s nimi. Co by za to lidské mámy daly!)

Na svatbě vodníka a hastrmanky jsem potkala mořskou pannu. Chtěla jsem s ní hodit řeč, třeba o tom, jak jí drží šminky pod vodou, ale spala. Maruška ji omluvila, že má za sebou dlouhou cestu. Když jsem se podívala vzhůru, uviděla jsem dno červeného člunu. Nejspíš s rybářem, který koupal ve vodě žížalu. Určitě doufal, že chytí nějakou rybu. Proto taky rybáři žížaly koupou, jinak by to nedělali, to dá rozum. Kdyby jen věděli, jak jim kluci vodnický navěšují na háček tu nějakou běličku nebo pro změnu kapříka, aby ti blázni na loďkách a na březích nebyli smutní. Protože smutek, ten vodníci neradi.

Vcházíme na zahradu. Tam návštěvníci mimo jiné hledají liščí rodinku. Já při své smůle nenašla nic. Jenomže, kdo by před novinářským slídilem nevzal do zaječích, vlastně do liščích. To se té zrzce nemůžu divit.

Vracíme se zpátky a jdeme navštívit Aničku. Voláme, dokud děvče nevykoukne z okna. Anička je smutná, protože žije s tetou, která je hodně zlá. Ale žádný strach. V pohádkách se na rozdíl od skutečnosti zlo pokaždé dočká zasloužené odplaty. A tak se stáváme svědky toho, jak zlou tetu unáší pryč čert. No, mezi námi, ona ta protivná ženská nikomu chybět nebude.

Otevírá se před námi babiččina chaloupka. Všichni, kteří byli cestou hodní, něco dobrého dostanou. To mají babičky tak nastavené. Nikdy vás nepustí s prázdnou. Kromě toho se tu děti dozví, že to naše babičky neměly vůbec jednoduché. Seznámí se s pravými kuchyňskými kamny, kde se topilo i vařilo, na horkých tálech se opékaly placky nebo lokše a celá kuchyně voněla dřevem a prostými, leč úžasnými dobrotami. Ovšem, než zavoněla, muselo se do lesa na klestí, aby bylo čím zatopit. Marie dětem také vysvětlí, k čemu se používalo historické nádobí a nejrůznější dobové propriety.

Návštěv v jednotlivých pohádkových částech muzea jsme absolvovali ještě několik. Nebudu je všechny popisovat, ať zůstanou v zásobě nějaká překvapení. Na konci prohlídky jsem od Marušky vyškemrala razítko. Děti, které muzeum navštíví, dostanou razítko na skutečný certifikát. To aby jim všichni věřili, že byly na návštěvě v pohádce. Pozor, myslím děti bez rozdílu věku…  

„Jednou k nám přijelo z Prahy asi 20 šedesátníků a prý, jestli mohou do pohádkového muzea. Já povídám, co byste nemohli. Udělám vám výklad a velmi ráda vás provedu. Byli nesmírně nadšení. Jak expozicemi, příběhem, starými loutkami, ostatními exponáty, tak i tím, že se u nás o Duchcovu hodně dozvěděli. Prý netušili, že Duchcov je tak historicky bohaté město,“ vzpomíná Marie na jednu ze zajímavých výprav.

K těm zmíněným loutkám. Kromě postav v lidské velikosti, které ušila Marie s pomocí rodiny, tady najdete při prohlídce spoustu marionet, získaných od různých dárců. Jsou mezi nimi loutky staré i více jak šedesát let. Petrovští je zachránili. Řada z nich byla totiž zmrzačená, poškozená a práce s jejich opravou tak bývala hodně náročná. „Vrátili jsme jim život. Každou, kterou jsme opravili, jsme u nás v pohádkovém muzeu jak se patří uvítali a řekli jí, že tady o ní bude s láskou pečováno,“ dodává Marie.

A já?

Tak abyste věděli, vůbec se mi nechtělo domů. Ani trochu se mi nechtělo.

Znáte ale to přirovnání dlouhé návštěvy k hlavě ryby…

Takže tak.

Marušce a Milanovi Petrovským posílám hubana a velké poděkování, za úžasně strávený čas a zážitky, které mi dopřáli. A jestli jste tenhle let tryskáčem do dětství v pohádkovém muzeu svým dětem ani sobě dosud nedopřáli, tak to koukejte napravit.

Na mou duši a psí uši, litovat nebudou vaše děti, ale ani vy.


Pohádkové muzeum Duchcov

Adresa: Bílinská 172/9, 419 01 Duchcov

Webové stránky (klikni)

Email: mikulova@pohadkovemuzeum.cz

Mobil: 773 130 030 nebo 602 113 381

Otevírací doba: duben-září, od úterý do neděle v době od 10–16 hodin. Poslední prohlídka v 16.00. Mimo provozní dobu možnost individuální domluvy. Hromadné zájezdy je nutné objednat předem.

Vstupné: 180,- Kč / osoba
Rodinné vstupné 130,- / osoba
Hromadné zájezdy 100,- / osoba

About Ilona Kaulfuss

Vydavatelka, editorka a redaktorka magazínu DEZERT. V pauzách copywriterka, lektorka novinařiny, poradce pro redakce firemních a obecních zpravodajů, autorka. www.ilona-kaulfuss.eu

View all posts by Ilona Kaulfuss

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *