Nemusíte být psychopat, nebo mít doma semetriku převlečenou za manželku, a přece můžete zjihnout, když uvidíte kvalitní nůž. Rukojeť, která srůstá s vaší dlaní a čepel, co se magicky leskne, zrcadlí váš obličej, zatímco její chlad budí respekt i obdiv.

V dobách, kdy se do přírody chodilo pěšky, bez vyklápěcích stolků, skládacích židlí, dvouplotýnkových vařičů, sprch na solární panely a přenosných televizorů, byl nůž důležitou součástí výbavy. Nešlo tak ani o holé přežití v divočině, ale bez nože jste neuřízli klacky na stříšku, když se nebe začalo zatahovat, třísky na podpal, když jste potřebovali ukuchtit gulášovku z pytlíku, kolíky na uchycení celty, aby se do spacáku nedobýval chlad, ale ani pitomý špičák na opečení vuřta. Ostatně, už náš praprapraprapra se neobešel bez pořádně ostrého kamene, když se chystal naporcovat mamuta k nedělnímu obědu.  

Václav Vostrý z Bíliny je nožíř. Tedy ten, který s vlky netančí, zato vyrábí dokonalé nože. Jeho dílna zabírá celý sklep obytného domu a nájemníci si už zvykli. V dílně není kovárna ani fréza, které by mohly přeřvat dobré sousedské vztahy. Bílinský nožíř vyrábí nože, opasky, stíhá péči o vymazlenou zahradu, kde v jezírku skotačí japonští kapři ve společnosti jeseterů, velkých jako osmileté dítě, sbírá známky, staré věci, které renovuje a vrací jim půvab zašlých časů. Ten neklid jeho rukou, stále něco tvořit, je vidět v celém bytě.

Nože a Václáv Vostrý. Naše první setkání v Oseku v roce 2020.

Nože na vlastní oči i dotyk

Poprvé jsme se setkali před dvěma roky na jednom z oseckých trhů. V tamní klášterní zahradě měl na stole vystavené desítky nožů různých tvarů čepelí a rukojetí. Uhranuly mě, rozbušily toulavou komoru mého srdce a já se nemohla od té podívané odtrhnout. Stejně, jako ženskou jen tak neodlepíte od výlohy klenotnictví. Ostatně kvalitní nůž je jako šperk. Když ho potěžkáte v ruce a dotknete se jemně lesklé čepele, pocítíte slabý zachvěv. Něco podobného, jako když ženský podstrčíte prsten a požádáte ji o ruku.

V Oseku jsme se s bílinským nožířem domluvili na rozhovoru. Chtěla jsem svůj zvědavý nos strčit přímo na místo činu. Být osobně u stvoření nože. Jenomže. Přišel covidový cirkus a potom další a do toho starosti a problémy s tím spojené, takže jsme se sešli až letos. Mistru nožířskému jsme za to čekání dopřáli čest prvního rozhovoru pro magazín Dezert. Necukal se. Naopak. Povídání jsme si náramně užili.

Říká se, správný muž má mít nůž. Kdy oslovily nože vás?

Mně se nože začaly líbit někdy ve třinácti letech, to jsem sbíral zavírací nože. První byla kudlička ve tvaru rybičky. Koupil jsem ji tehdy za 4 koruny.

Napadlo vás už tenkrát, že byste se mohl stát nožířem?

Tohle mě napadlo, až když mi bylo padesát. (Smích.) Teprve tehdy jsem se do toho zakousl a řekl si, že budu vyrábět nože.

V padesáti? A do té doby?

No já dělám klempířinu. Celý život lezu po střechách.

Co vás k výrobě nožů motivovalo?

Dělal jsem dlouhá léta akvaristiku. Jenomže to bylo časově náročné. Ryby musíte krmit, musíte hlídat teplotu, čistit akvária, starat se o potěr a podobně. Tak jsem se na to vykašlal. Když jsem pak ale o víkendu nešel do práce, nudil jsem se. Jednou jsem na internetu narazil na stránky nožířů, a to mě tak nabudilo, že jsem si řekl, že začnu nože vyrábět taky. Pustil jsem se do učení. Všechny potřebné informace najdete na netu. Rok a půl jsem řemeslo studoval a učil se, než jsem vyrobil svůj první pořádný nůž.

K nožířině ale potřebujete stroje, vybavení. Co to obnášelo?

To jo. Potřeboval jsem nožířskou brusku, protože bez té bych byl v čoudu. To byla první velká investice, kolem sta tisíc. Pak jsem koupil ocel, docela obyčejnou, abych nepokazil nějakou drahou. Taky jsem potřeboval kůži. Jenom za krupon 150 na 180 cm dáte pomalu pět tisíc.


  • KRUPON – nejkvalitnější, střední část kůže.

Zkazil jste někdy nějaký nůž?

Víte, že ani ne. Jen jednou mi ujela rukojeť, když jsem jí lepil. Já lepím pattexem, ten fakt drží. Musel jsem ji z té střenky potom odsekávat majzlíkem, protože odlepit už nešla. A dělal jsem rukojeť znovu.

Jaké typy nožů vyrábíte?

Co mě napadne. Lovecký, tábornický, nože pro rybáře, pro myslivce, ale i pro kuchaře…

Děláte i bojové nože?

Ne. To ne. Mám tady jeden na zdi (ukázal za sebe na zeď obtěžkanou meči a noži), říkám mu Rambo nůž. To je ten s těmi zuby nahoře. Dovezl jsem si ho ze Španělska. Když někde jsem, tak si odtud přivezu nůž. Mám doma celou sbírku. Kamarádi po mně ale občas nějaký z těch nožů vydyndají.

Co je na výrobě nože nejobtížnější?

Zbrousit čepel. (Potěžká v ruce jeden z nožů.) Jo, ta čepel. A potom kalení. Ona vlastně jedna fáze ke druhé. Jak se na sebe postupně nabalují, jsou důležité všechny. Nesmíte žádnou podcenit. Je třeba neustále dávat pozor, aby to dopadlo.

V dílně máte hromady zbytků dřeva, kořeny, latě…

Dřevo používám na rukojetě. Dřív jsem ho kupoval, ale to je strašně drahý. Jdete koupit kousek a dáte za něj 400-1000 korun. Koupíte ocel, to je dalších tři sta korun, pak kůži, jste na patnácti stovkách a máte jenom materiál. Tak jsem si řekl, že si budu stabilizovat dřevo sám a naučil se to. Koupím tři litry pryskyřice, kterou buď barvím, nebo nechám tak. Dám za ty tři litry 2300 korun a udělám z toho třeba sto kusů dřeva.

K čemu pryskyřici?

Fixuje dřevo. Dřevo do ní namočím a dám do stabilizační komory. Vývěvou vysaju vzduch. Než jsem přišel na to, jak tu vývěvu udělat, praskalo mi tlakem horní sklo. (Sundavá skleněný masivní poklop.) Teď tam mám na sobě tři slepená skla a drží to. Za hodinu je dřevo ve vývěvě napuštěný durch. Potom ho dám na dvě hodiny zapéct do elektrické trouby na devadesát stupňů. Pryskyřice vytvrdne a už to dřevo nic nepoškodí, vlhko, nic.

Rukojeti ale nevyrábíte jen ze dřeva.

Ne, používám i paroží nebo kosti.

A jaké kosti?

No, dělal jsem už rukojeť například z žirafí kosti, ze pštrosí, z kozí, z africké antilopy… Ty kostěný rukojeti vypadají velice dobře.

Kde kosti sháníte?

Kozí kosti mám od kamaráda. Pro pštrosí si jezdím na jatka na Litoměřicko. Můžete je také koupit ve specializovaných velkoobchodech. Pštrosí tam seženete například za 300 korun. Já ale jedu raději na jatka, kde dostanu ty velké kosti. Třeba celou pštrosí nohu.

Jak je pak zpracujete?

Když mám celou nohu pštrosa, uřežu klouby, drátem vymačkám morek, a dám to vyvařit. Kost je potom bílá, ale ještě ne čistě bílá. Pořád hází takové odstíny do žluta. Tak ji ponořím na 24 hodin do třicetiprocentního kysličníku a ona nádherně zbělá. No a pak ji můžu nechat bílou, případně, když to zpevňuju pryskyřicí, obarvit barvou.

Když jsme nože prohlíželi, nejvíc jste se rozpovídal u rukojetí ze dřeva. Je to váš oblíbený materiál?

Ano. Dřevo je krásný. Já získávám takové, do kterého se dostala voda, protože pak vystoupí nádherná kresba. Podívejte, (podává mi kousek dřeva s úžasnou kresbou.) Zafixuju ho pryskyřicí a už se s ním dál nic nestane. Miluju africký dřevo, eben a všelijaké kořenice. To je nádhera.


  • KOŘENICE – speciální druh nemocného dřeva napadeného parazitem, který způsobí nádorovitost. Pokroucené pletivo poškozeného místa vytvoří letokruhy se zvláštní kresbou, pro kterou je takové dřevo ceněné mezi výrobci nábytku, dekorací, ale i mezi nožíři.

Rukojeť musí dobře sedět v ruce. Tvarujete ji podle nějakého mustru?

Ne, to dělám podle sebe. Někdy ji udělám větší, jindy menší. Pro velkou ruku, pro malou. Vezmu to od oka, potěžkám a vím, jestli sedí.

Četla jsem, že se čepel dá vyrobit z různých materiálů…

To je pravda. Čepel můžete udělat třeba z listové pily, z pružiny. Ta pružinová má velkou výhodu, že drží ostří. Ale taky nevýhodu, když ji pořádně neutřete, tak rezne. Jeden rybář trval na tom, že chce pružinovou ocel. Upozorňoval jsem ho, že mu to bude reznout. Prý, ne, to mi nevadí. Samozřejmě, jel na ryby, vykuchal rybu, blbě to otřel a už tady byl. Jo a taky se dělají čepele z řetězu motorové pily, který se ukove a je to barevné jako damašková ocel.

A damaškovou ocel děláte?

Ne, já nemám kovárnu. Damaškovou ocel vytvoříte překládáním pásů a kováním. Ona to není sranda. Za tu jednu damaškovou čepel, co jsem si koupil, jsem dal pět tisíc. Udělal jsem rukojeť a chci za nůž osm tisíc. Vozím ho po různých trzích rok. Když někomu řeknu osm tisíc, tak mi tam lidé omdlívají.


  • DAMAŠKOVÁ (DAMASCÉNSKÁ) OCEL – Současná damašková ocel (původní postup už nikdo nezná) se vyrábí kovářským svařováním dvou ocelí s rozdílným množstvím obsahu uhlíku. Jejich propojením vzniká tvrdá, ale houževnatá ocel. Při kování vrstev je nutné dodržet jejich pravidelné střídání, jinak je čepel znehodnocená. Po přípravě základního paketu se ocel nahřeje a paket obalí tavidlem. Ohřátí musí být přes 1400 °C. Materiál pak povolí a nožíř do toho buší a buší, aby se vrstvy propojily v jediný celistvý kus. Postup opakuje pořád dokola, dokud není spokojený s množstvím vrstev a kvalitou jejich svárů. Damašková ocel je ve výsledku nejenom velmi kvalitní, ale je ceněná i pro svoji kresbu. (Zdroj: Wikipedie)

Z čeho vyrábíte čepele standardně?

Já dělám většinou z rakouské oceli. Ta se zakalí na 1000 stupňů, dá se do oleje a do elektrické trouby na tři sta stupňů. Čepel je pak pevná. Kdybych to neudělal, nůž by byl křehký, lámal by se. U téhle oceli jsem ještě neměl jedinou reklamaci.

A druhy čepelí?

Vyjma zubatých, na které nemám frézu, vyrobím jakékoliv. Například ty uzoučké jsou vhodné pro rybáře. Oni používají hodně filetovací nože, tenké, které se dají ohýbat. Pak jsou nože pro myslivce, které jsou širší. Kuchyňské nože, které mají několik typů čepelí, ale to vy jako ženská znáte. 

Když si u vás koupím nůž, za jak dlouho ho musím poprvé nabrousit?

Mí kamarádi, myslivci, říkají, že čepel nožů, které pro ně dělám, zvládne tak 8-9 divočáků, pak se musí nabrousit. Což je slušné skóre.

Na domácím brousku ale asi ne, co?

Ne, to ne! (Oči vytřeštěné…) To musíte na téhle velké brusce. Chytnete to, nastavíte si úhel, většinou dávám 22 stupňů. Kotouč je namočený ve vodě, aby se to nehřálo. Nasadíte nůž na patu a uděláte břink, břink. Otočíte a jak to máte zafixovaný, tak vidíte, že má čepel tak 2-3 milimetry po celé délce. Jde to dělat i od ruky, ale to vám může ujet a pak dělá blbý dojem, když na jedné straně máte dva a na druhé tři milimetry. Když je čepel souměrně nabroušená, tak se s tím i lépe řeže.

Dá se nůž broušením zničit?

Samozřejmě. Viděl jsem magora, který brousil nůž a zajel až do vršku čepele. Prostě to zničil. Pak přišel s prosíkem, jestli to opravím. No, opravil jsem to, ale musel jsem znovu všechno přeleštit, vybrousit a znovu přeleštit. Na leštění používám zelenou pastu, pak modrou, a nakonec to dokončím žlutou pastou, která to vyleští tak, že se v čepeli vidíte jako v zrcadle.

Kolik zájemce zaplatí za kvalitní nůž?

No, zhruba kolem 2-4 tisíc. Některé jsou dražší, jiné zase levnější. Záleží na typu a použitém materiálu. Mám ale kámoše v Brně, ten chce za nůž i 400 tisíc. On je rytec. Udělá kudlu a do čepele vybrousí třeba čtyři postavy vojáků. A pak – teď budete koukat, že jsem se zbláznil, ale on udělá střenku z mamutoviny.

Kde vezme kost mamuta?

V Rusku se dá koupit. Je to ze zmrzlých klů mamuta.

Takové věci se smí prodávat?

No, část můžou. Někteří to ale prodávají načerno. Správně je k tomu třeba certifikát. Mamutovina se prodává buď ze klu, ta je stabilizovaná, protože má stáří deset tisíc let. Anebo, a to je ještě hezčí, z mamutí stoličky. Tu rozřežete na plátky, a vznikne vám nádherný materiál. V takovém případě ale dáte 8-9 tisíc jen za střenku.

Najdou se pro takové nože kupci?

Je hodně lidí, kteří nože sbírají. Potom ti, kteří chtějí mít kvalitní, pěkný nůž. To všechno jsou kupci, kteří už ví, co hledají a znají hodnotu kvalitního nože.

Co nože a zákon? Například v Německu máte problém, když u vás najdou nůž. Jak je to tady?

V Německu, ano. Tam nůž nosit nesmíte. U nás je země pro nožíře zaslíbená. Tady nůž nosit můžete, pokud s ním samozřejmě nepácháte trestnou činnost. V Německu v podstatě taky, ale jen nože s čepelí do 8 cm délky a musí se otevírat oběma rukama, což je vlastně klasický zavírací nůž. Nesmíte mít vystřelovák, balisong, dlouhé čepele a tak. U nás to zatím jde. Stejně tak v Itálii, tam jdete a na každém rohu prodávají vystřelovací nože.


  • BALISONG (motýlkový nůž, nebo jen motýlek) je nůž zavírací, který má rukojeť podélně rozdělenou na dvě části. Většinou každá část rukojeti zakryje pouze půlku čepele. Jde o nůž, který je ve většině západních zemí zakázaný. V Česku je jeho vlastnění a nošení zatím legální.

Zákony, které zakazují nošení nože, pokud nejde vyloženě o bojový nůž, jsou podle mě nesmysl. Někde jsem četl, že 98 procent spáchaných trestných činů bylo tak jako tak kuchyňským nožem. Většinou to udělá chlap nebo ženská v nějakém afektu. Hrábne pro nůž do šuplete v kuchyni. Zrovna nedávno, myslím, že to bylo na Silvestra, nějací chlápci se opili a šli do sebe. Kuchyňským nožem.

Vyrábíte nože na objednávku?

Ano, většinou pro myslivce a pro rybáře.

Měl některý z klientů uspeciální přání?

Ani ne. Tuhle jsem ale dělal nůž myslivci a ten chtěl udělat do hřbetu čepele klasickou pilku. Víte, kanec má v tříslech takovou kost. A když myslivec zvíře zastřelí, tak aby se dalo otevřít, musí se tahle kost přepilovat pilkou. Já nemám frézu, proto jsem pilku nechal udělat u kamaráda.

Co sběratelé? Stoupá hodnota nožů podobně jako u obrazů?

Řeknu to takhle. Na koupi kvalitního nože nemůžete nikdy prodělat. Tady mám třeba nůž české firmy, který jsem kupoval před pár lety za 11 stovek. Dnes už má hodnotu kolem 5 tisíc korun. Samozřejmě, čím kvalitnější a dražší nůž, tím víc roste jeho hodnota. Navíc, všechny ručně vyráběné nože jsou v podstatě originály. Nikdy nevytvoříte dva naprosto stejné nože, jen podobné.

Říká se, že se nůž nesmí dávat jako dárek.

Ano, to se říká. Je to taková pověra, že darovaný nůž přeřízne přátelství. To ale platí na všechno, co je ostré. Na jehly, nůžky… Takže, když někomu darujete nůž, dotyčný by vám měl dát symbolickou korunu. A pak už nejde o dárek, ale o věc, kterou si od vás za korunu koupil. A takový nůž vaše přátelství přeříznout nemůže.


Václav Vostrý

www.vyrobanozu-vostry.cz


About Ilona Kaulfuss

Vydavatelka, editorka a redaktorka magazínu DEZERT. V pauzách copywriterka, lektorka novinařiny a tvůrčího psaní. Celý život špatná milenka, skvělá kuchařka, lovkyně perel, insightů, příběhů a nevyléčitelný introvert. www.ilona-kaulfuss.eu

View all posts by Ilona Kaulfuss

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.