V teplickém Fokus Kafe zněla v pátek 26. dubna poezie. Divadlo Orry, které je pořadatelem autorských večerů, věnovalo ten páteční 142. Dni Země. (I když do sabatu už taky chybělo jen pár dní.) Organizátoři nepojali večer v ortodoxní manifestaci o třídění odpadu nebo pobídkami k sázení miliónu stromů. Moderátorky s každým autorem prohodily pár slov na téma: co on a ekologie. Nic chyceného pod krkem. Akci kočíroval šéf divadla Jaroslav Hunka, který měl k ruce i tentokrát skvělou dvojku Terezu Johnovou a Annu Kubíkovou.
Poezii už dnes na mnoha akcích neuslyšíte. Je to škoda. Kdysi existovala celá řada divadel poezie. A bývala to úžasná představení, neuvěřitelné choreografie v originálních dějových rámech. Báječně se na to koukalo a skvěle poslouchalo. Ona poezie dokáže uvnitř něco posunout výš, něco rozjasnit a něčemu dát skvělý odpich. Jednoduše, její poslech ukáže svět z trochu jiného pohledu, z jiné strany. A je škoda si tenhle pohled občas nedopřát.
První se svojí tvorbou vystoupila ve Fokus Kafe Alisa Gertsovskaya. Prozradila, že jí k psaní motivují emoce a silné prožitky. Já jsem v té štíhlounké a křehké dívce viděla najednou Oněginovu Taťánu. Na rozdíl od Taťány ale Alisa disponuje přímočarostí a sebejistotou. Neupadá do mdlob z představ posunutých za hranice snů, kde pocity planě koketují s nenaplněnou láskou. Alisa sděluje své vnitřní příběhy až s překvapivou střízlivostí. Její poezie je vybroušená, dospělá, možná o dost starší než autorka sama. Jediné, co ubíralo body na úžasném dojmu byla technicky nezdařilá recitace. V každém případě je Alisa hodně zajímavá a velmi talentovaná autorka.
Dalším z básníků večera byl Martin Honzák. Posluchači se jeho prostřednictvím přenesli od lyriky mladinké Alisy k vyzrálé epické poezii. V tvorbě Martina Honzáka je znát dlouhá cesta k nalézání vlastního směru i výrazu, která ještě není u konce. Martin je také hudebníkem a tahle spojitost vždycky dává více prostoru a možností k uchopení vlastního talentu. Takže v rovině své poezie nás Martin ještě určitě překvapí. V pátek potěšil posluchače kromě básní i krátkou hudební vsuvkou, když zahrál na nástroj zvaný brumle.
Druhou mladičkou autorkou byla Nicole Albrechtová. Ta vnesla do prostředí kavárny naléhavost mládí, ale i nekompromisní pohled na otázky viny, lásky a životního naplnění. Její tvorba se rozrůstá trochu chaoticky do všech stran. Každý tvůrčí proces má ale svůj začátek a cíl. A na cestě mezi tím autor sílí a učí se rozumět sám sobě. Postupně nalézá odpovídající projev i výraz, které po čase nic nekopírují, na nic si nehrají a jsou o jedinečnosti autora. Nicole jde po téhle cestě s jistotou svého impulsivního mládí.
Veronika Dušína Dušková začala psát někdy v 8, 10 letech. Jak řekla, šlo o naivní veršíky. Dnes se už poezii věnuje jen okrajově. Oslovují ji především legendy a mýty, v jejichž energii spřádá dějové osy svých vlastních příběhů. V pátečním autorském večeru představila stylisticky vyzrálou povídku o návratu k přírodě. Vlastně šlo o práci tematicky vsunutou mezi touhu po návratu do lůna přírody a sarkasmem všednosti, ovlivňovaným počtem lajků, postů, ztrátou schopnosti živé komunikace, a základních rozlišovacích schopností. Hororové scény s oživlými mrtvolami plynně přecházely do výčtu každodenních povinností, které táhneme zapřaženi do chomoutu letargie, aniž bychom věděli, kam vlastně jdeme. Dílo neobyčejně silné, zpracované s profesionální lehkostí, nadhledem a kořeněné mým oblíbeným suchým humorem. „Kdesi v dáli, na severu, si Stephen King stahuje fotku Krušných hor…“
„Já mám rád papír,“ odpověděl Ondřej Prchal na dotaz, zda své verše píše do notebooku nebo na papír. Po námitce jedné z moderátorek, že to není moc ekologický přístup, se ohradil: „Pracoval jsem na soudě, a vím dobře, co tam všechno vzniká, co všechno tam musel papír unést.“ Ondřej stejně jako Martin hraje v kapele. Do Kafe Fokus s sebou přinesl dokonalou, vyzrálou poezii. Stylisticky, výrazově i po stránce stavby. Na rozdíl od řady autorů jeho věku, kterými se dnes – zaplať pánbůh, hemží sociální sítě, se ale neuchyluje k používání archaismů (jsouc, as, kdes…) jen proto, aby vytvořil rým. Vydýchává pocity současným čtivým jazykem. Lehce se dokáže zaříznout do místa, kde si posluchač jeho vzkaz v sobě dlouho ponese jako jizvičku, kdo ví odkud. „Miluju tě, to nejde přestát, možná ses měla nestát…“
Poslední z pátečních autorů, Radek Hásek, je neobyčejný živel a nadpřirozený úkaz. Hodně mi připomněl léta, kdy jsme jezdili poslouchat na tajno tvorbu Magora Jirouse nebo J.H. Krchovského. Ostatně Krchovský se ve skutečnosti jmenuje Jiří Hásek, tak kdoví, jak to s těma dvěma je. Radek má k tvorbě jmenovaných autorů blízko. Nejen stylem, ale především projevem, nespoutaností, která možná svádí k tomu, že člověk sečte jen prvotní pocity a pokřiví výsledný úsudek. Když se ale nenecháte jen strhnout prvním dojmem, zjistíte, že tvorba Radka Háska má velmi profesionální grunt a má také co říct.
