Když se jeden ze švarných jinochů, s nimiž se v pubertě zahazovala má dcera, zeptal: „Mikulov? A kde to je?“, měl velký problém. Být z Teplic a neznat Mikulov???? To je jako kdyby řezník nevěděl, co jsou plíčky.
Na Teplicku je spousta nádherných míst. Mikulov patří na horní šprucle pomyslného žebříčku těch nej. Pročundrovala jsem a projela tisícovky kilometrů po vlastech českých, ale krajina sevřená v náručí Krušných hor je mimořádně skvostná a pro mě bez konkurence. To vám dojde, když odsud na pár let zmizíte.
Trávila jsem nějaký čas na Šumavě, v údolí Lužnice později ve středním Povltaví. Kdykoli jsem se na chvíli vracela a oči se dotkly prvních vrcholků Krušných hor, vytryskl ze mě gejzír emocí jako vývar ze špatně dovřeného papiňáku. Až jsem jednou tu vzpomínkovou epidemii v sobě nedoléčila a musela se domů vrátit. Už natrvalo.
Mikulov…
Už jsem někde zmínila, že to bylo zamilované místo naší mamky, která nás a vydatnou sváču občas popadla, dotáhla na autobusové nádraží v Teplicích a od zastávky v Mikulově pak vyvlekla stoupákem nahoru k vlaku. Měla kousek od kolejí své místo. Četla si na dece své cestopisy, zatímco my s bráchou nahodili výraz zdivočelých Mauglí a pozorovali bledé tváře v údolí.
Na Mikulov jsem později jezdila i jako pubescent. Sama. Se žracákem, tatrankou, přeslazeným čajem a kudličkou ve tvaru rybky od táty. Volila jsem cestu motorákem z Dubí, protože osobně neznám lepší přibližovadlo. Lesem jsem se vracela pěšky zpátky. Pokaždé jinudy. Vzpomínám, jak mě fascinovala vůně karbolu, ticho, které tu dostávalo neuvěřitelný rozměr – vonělo smolou a orchestrem cvrčků. Vybavují se mi neopakovatelné pohledy do údolí, ze kterých mi narůstala křídla a všechny problémy byly rázem na tvrdé dietě.
To, že Mikulov neúprosně koluje mou srdeční krajinou a jsem s ním osudově provázaná, se potvrdilo i po svatbě. Tchán, který kdysi dělal průvodce v rakouských Alpách, totiž pracoval na Karlštejně v Mikulově jako správce. To je ta chata přímo pod sjezdovkou. Tchýně byla zase vyhlášenou kuchařkou na Cepíně (to je pro změnu ta chata u silnice). A pro mě, která jsem v té době učila na základní škole, to znamenalo téměř celé prázdniny v tomhle Bohem naprogramovaném kousku země.
Pamatuju na Bodláka, který měl chatu na malém svahu naproti sjezdovce. Takový svéráz, co patřil ke koloritu Mikulova stejně, jako jarní motorkáři. Často se s tchánem, kterému jsme říkali Děda vodka, zapovídali o věcech pozemských a především o věcech nadpozemských. Přestali počítat štamprdličky a Bodlák potom nedal zpátky kopeček ke své chatě. Padl, kde zrovna stál a ustlal si ve svahu pod ní. Do rána času dost.
Na Fofrníku, kde je dnes Penzion U krbu, pracoval číšník Pepa. Neustále stíhaný osudem a nenaplněnými vztahy. Bývala u něho v hospodě pohoda i díky fórkům a vzpomínkám na odplavené lásky. Ve všech restauracích kolem paty bouřňácké sjezdovky vládl zvláštní smír, tvrzený náručí hor. Lidi se čas od času slezli na Cepíně, kde babička pro všechny ukuchtila nějakou mňamku a připravila další mňamky k pivu, aby to dobře klouzalo. Hrálo se na kytary, zpívalo do okorání hrdel a za svítání se společenství chatařů a hoteliérů rozpouštělo do jednotlivých rekreačních zařízení a chalup.
Mikulov je pro mě jedno z nejhezčích míst na Teplicku. Nemá význam vyjmenovávat trasy, kterými se můžete někam vydat, protože bych tu nad tím seděla ještě o Štědrém večeru. Prostě stačí přijet, vystoupit z autobusu nebo vlaku a nechat to na momentální náladě. Jestli zamíříte na Výtyšku, na Moldavu, zpátky do Dubí, do nějaké ze štol, na Cínovec, nebo vyšlápnete sjezdovku až na Bouřňák, je úplně jedno. Mikulov je krásný z každé strany, z každého úhlu a za každého počasí.
Spousta lidí zná tuhle krajinu ke své škodě jenom v zimě. Prostřednictvím rychlé sekvence pohledů při sjezdu na lyžích, tradiční obrázek přeplněných parkovišť a kousek krajiny, kterou vidí přes hlavy dalších lyžařů ve frontě na vlek. Jestli k nim patříte, dopřejte si kouzlo Mikulova i v ostatních ročních obdobích. Nebudete litovat.
