Dubí, Běhánky
V Běhánkách je příjemně. Jde o část Dubí, která vrní obklopená zelení, loukami a vůbec jako součást města nevypadá. Spíš jako víska. Podobná těm, kam se jezdívalo k babičkám na prázdniny, za odřenými koleny a první pusou. Taková, kde ještě občas spáče budí kokrhání a kde ticho není těžko dostupná podpultovka.
V Běhánkách mají taky krásnou louku. Místní sem chodí špacírovat, aby přišli na jiné myšlenky a nabrali energii z toho zdánlivě nedotčeného prostoru. Nebe se tady zdraví se stébly trav, lidem posiluje křídla a kroky nutí zpomalit.
Louku lemuje od silnice alej stromů. Teď zjara dopřává pohled do čerstvě rozpučených listů svěží, zelené barvy. Narovnate záda i roztěkaný pohled a louka vám spolu s bachratymi obláčky běží v ústrety.
Loukou vede cesta. Vyšlapaná lidmi tam, kudy nejčastěji míří jejich kroky. Nenarušuje atmosféru lokality, objímá prostor a její okraje přirozeně splývají s divokou trávou. Odhalená, udusaná země nese na sobě stovky příběhů.
Louku v horní části lemuje kopec, vyšňořený na úpatí korálky rodinných domů. Jejich zahrádky vybíhají do svahu vesele, trochu divoce a neučesaně, dosud nesevřené hradbou dnes tolik moderních, studených a neprůhledných kamenných zdí.
Louku šněruje i několik úzkých pěšinek. Chvátají od zahrádek k silnici a od ní zase zpět. Propojují široké cesty a někdy se taky hašteří, když jedna druhé ukradne pocestné.
Směrem ke škole vyrůstají nové domky. Jeden vedle druhého. Postupně z toho nedotčeného prostoru kus za kusem ulamují a louka se začíná pozvolna měnit. Lidí je stále víc. Každý přece potřebuje někde bydlet.
I cesty na louce se budou zkracovat. Jednou je možná přikryje asfalt a zmizí půvab toho místa. Doba si vybírá svoji daň a my s tím nic moc nenaděláme. Bývá jen velká škoda každé takové lokality, která dokáže posilovat křídla a kroky přinutí zpomalit.
