Jsou sny, které nám mohou zlomit vaz. O to lepší je pak pocit, pokud se nám je podaří realizovat. Záleží na tom, jak moc nás motivují, jak moc o jejich splnění stojíme, abychom neuhnuli z přesvědčení, že jsme zvolili správně.

Manželé Karel a Ladislava Našincovi koupili před lety nádražní budovu v Dubí. Sousto, řeknete si, pro některého z českých Rockefellerů a ne pro lidi, kteří mají trochu úspor a jeden velký sen. Sen, který voní romantikou, karbolem, dálkami, skřípáním kolejí a houkáním vlaků na pozdrav.

Našincovi to dokázali.

Dnes se díky nim můžeme kochat nejenom příjemně udržovaným nádražím, ale také velmi pěknou expozicí o historii železnic, kterou v přízemí budovy vytvořili. Smekám, hluboce. A protože rozhovorů s nimi už projela tiskem lavina, vezmu to odjinud. Od dubského nádraží.

Našincovi o něm dokáží totiž náramně zajímavě vyprávět. Kolikrát se dozvíte věci, o kterých jste neměli ani páru. A tak jsem při prohlídce nádraží v rámci slavnostního odhalení poštovní schránky pár zajímavostí z vyprávění Karla Našince sepsala. Třeba vás motivují k návštěvě romantické železniční stanice Dubí v Krušných horách.


„Opičárna“ zvaná úvrať, jediné možné řešení

Víte například o tom, že nádraží v Dubí vzniklo náhodou? Když se začala stavět trať do Mostu na Moldavu, byly plány úplně jiné. Stanice Dubí měla původně vyrůst přibližně v místech, kde jsou dnes Tereziny lázně. A měla to být poměrně velká stanice, od které bylo plánované stoupání trati vzhůru spirálovým tunelem.

V polovině 70. let devatenáctého století ale tehdejší Rakousko-Uhersko vyhlásilo státní bankrot a zastavily se veškeré investice. Trať byla v té době rozestavěná mezi Osekem a Hrobem. Horko těžko byly dokončené práce v hrobské stanici, kde vzniklo nouzové nádraží. Tahle situace trvala osm let.

Pokračovat ve stavbě bylo možné až v roce 1884. S tím, že se šetřilo, kde se dalo. Na všem a všude. U stavby dubského nádraží byly ve hře tři varianty. Od té původní se ustoupilo vzhledem k vysokým nákladům na výstavbu spirálového tunelu. Druhá varianta počítala s tím, že se z Hrobu vyjede cik cak na Bouřňák a odtud dál do Německa.

„Ono se to zdá trochu divoké, ale například v Andách se takhle ještě do dneška jezdí. Za Rakouska-Uherska to byl ale moc odvážný nápad. Tak vznikl kompromis. Vlaky dojedou sem do Dubí, tady se udělá úvrať, což znamená, že vlaky přijedou a odjíždějí odtud stejným směrem. Vlak, který jede na Moldavu, zajede sto metrů za nádraží a pak se vrací.“

Podle Karla Našince se podobné „opičárny“ dělaly z důvodu obtížného horského terénu. „Vlak sice uveze hodně, ale je to vykoupené tím, že musíte mít stálé stoupání a dlouhé oblouky. A díky úvrati nastoupají na poměrně malém prostoru spoustu výškových metrů.“

Pražáci jezdili rychlíkem lyžovat na Moldavu a večer o tom vyprávěli na Václaváku u piva

Při prohlídce dubského nádraží vás Karel Našinec pozve i do kanceláře přednosty stanice. Po stěnách visí dobové fotografie a mezi nimi i nejstarší vyobrazení nádraží z roku 1884. Obrázek zachycuje letní počasí, což pode Našince znamená, že nejde o vyobrazení oficiálního vlaku, ale o vlak pracovní. První oficiální vlak tudy totiž projel až na Mikuláše téhož roku a šlo o vlak nákladní. Osobní doprava začala touhle tratí jezdit až v roce 1885.

Jeden z větších obrazů zachycuje ruch na dubském nádraží v roce 1921 a rychlík Praha – Moldava. „V té době byl tenhle spoj velmi oblíbený. Ráno Pražáci sedli do vlaku, před obědem si šli zalyžovat na Bouřňák a večer po návratu měli u piva na Václaváku o čem vyprávět.“

Mezi obrázky je i nádražním výjevem přemalovaný portrét Adolfa Hitlera nebo například druhý nejstarší obrázek stanice, který byl podle Karla Našince namalovaný ještě do roku 1887.

„Tady vidíte vyobrazený dům, kde bydleli železniční zaměstnanci a v přízemí byla restaurace,“ provází nás historií prostřednictvím fotografií Karel Našinec. Další obrázky, u kterých se zastaví, zachycují některé místní katastrofy. „Tohle je Natural po povodni v roce 1897. Točna po zavalení lavinou v roce 1971. Lokomotiva po nehodě, ke které došlo na jaře 1945, kdy německý vlak ujížděl před Rusama tak rychle, že zapomněl, že jde o úvraťovou trať a vylétnul ze skály.“

Jednou z nejkurióznějších byla podle Karla Našince havárie letadla, které v roce 1927 spadlo na dubskou stanici. „Šlo o zaváděcí let Lufthansy. Zajímavostí je, jak o nehodě psaly české a německé noviny. České noviny napsaly, že se na havárii přišlo podívat toliko obecenstva, že vybírat po koruně, jistě by se vybralo na nový aeroplán. Německý tisk se zmínil jen o tom, že pan generální ředitel Lufthansy zařídil odvoz všech pěti cestujících taxíkem do Drážďan, kde je pohostil Rýnským vínem a zazpíval jim starou leteckou píseň Každé přistání je dobré.“

Jak páprdové v šestsettrojkách pokazili, co se dalo

Nejdůležitější komoditou, která se na zdejší trati převážela do Německa, bylo uhlí. To mělo ostatně velkou zásluhu na tom, že trať vůbec vznikla. Severočeské uhlí kupovali Němci pro své parní stroje. Největším dovozcem byla Teplicko-Ústecká dráha, která ho deponovala do Ústí, kde byl v té době druhý největší přístav v Rakousku-Uhersku. Uhlí se tady překládalo na lodě, které ho odvážely do Německa. Konkurencí k Teplicko-Ústecké dráze byla Pražsko-Duchcovská dráha se svojí tzv. kozinou.

„Vlaky s uhlím tudy jezdily do Německa. Nebylo to ale jednoduché. Kvůli velkému stoupání se dovezly jen do Hrobu, kde byly rozdělené na několik částí, z nichž každá dostala čtyři parní lokomotivy. Mašinfírové nabrali vodu, otočily lokomotivy komínem dopředu a zamířily do Nového Města v Krušných horách. Dřív bylo Nové město stejně velkou stanicí jako je dnešní Dubí. (V současné době je tu jen jedna průjezdná kolej a ostatní jsou zarostlé travou.) Do Nového Města vlak uhlí s pomocí čtyř lokomotiv dojel a pak slavnostně, jen s jednou mašinkou, pokračoval na Moldavu a do Německa, kde je už rovinka.“

Za první republiky došlo podle Karla Našince v transportu uhlí po železnici do Německa k útlumu. V roce 1945 pak byl s koncem války zcela zrušen. „Nejdřív se přestalo jezdit a pak Rusové odmontovali část kolejí. Až někdy v roce 1973 přišli Němci s návrhem trať znovu propojit. Z jejich strany sem přijel přednosta a traťmistr, že budou pokládat koleje. Z naší strany přijelo osm šestsettrojek. Jak to dopadlo víme. Takže Němci řekli, když nemáte zájem, tak my ho nemáme také. Tím pádem dnes vlaky končí v Holzhau.“

Arabský koberec po knížeti Aldringenovi

Když manželé Našincovi budovu nádražní stanice v Dubí kupovali, nebylo v ní prakticky nic. Jediným původním kusem vybavení, který tady uvidíte, je trezor. Současnou muzejní expozici tak tvoří především exponáty, které se podařilo získat z různých nádraží v okolí. A také jedna rarita…

„V kanceláři máme koberec, který koupil kníže Aldringen pro svoji teplickou kapli. Tam vydržel ležet minimálně 110 let, jenomže pak shnil. My, když jsme tu začínali, neměli jsme vůbec nic. Pan farář nám dovolil, že po vhození něco peněz do kasičky si jeden z těch vyhozených koberců můžeme odvézt. Vzali jsme hned ten na vrchu. Ubezpečuju vás, že byste se ho štítili dotknout, jak to bylo pokryté bílou plísní.

Přivezli jsme koberec sem. Bylo zrovna hezké léto, tak jsme ho rozložili venku. Manželka klekla, vzala zubní kartáček a preparáty, které znají jen ženy, a dokázala ho vyčistit do téhle podoby. Zjistilo se, že je to ručně vázaný arabský koberec barvený henou. Teď kdyby svítilo slunce, tak ta modrá barva světélkuje, jako kdybyste stáli na skle.“

Také židle a stůl v kanceláři přednosty byly dovezeny odjinud. V jejich případě šlo o majetek posledního velitele SS ochrany chemických závodů v Litvínově.

Další zajímavostí zdejší expozice je telegraf. Stejný, jako používal Vlasta Burian ve filmu Přednosta stanice. Dále trojlampový rozhlas. „Bohužel zatím marně sháníme příslušný mikrofon, ale když bude, tak se tady budou hlásit vlaky. Máme i bleskojistý telegraf. To byly volné dráty od stanice ke stanici a když bylo teplo nebo před bouřkou, tak se to samo nabilo. A teď si představte, že by na to někdo sáhl. Dostal by pěknou pecku. Od toho byly bleskojisty, které odváděly napětí.“

Zabezpečení bylo tak jednoduché, až bylo jednoduché způsobit nehodu

Karel Našinec předvedl podle svých slov nejtriviálnější a nejjednodušší zabezpečovací zařízení, které funguje na jednoduchém principu a funguje do dneška. „Když se stane nějaká věc, máme tohle na dráze. Klíče. Když jede vlak, musí být výhybky uzamčené. To jinak nejde. A podle přívěsku na klíči poznám, kam ten vlak jede. Mám-li čtvereček, tak jede rovně, mám-li trojúhelník, tak jede do odbočky. Ono bylo tak jednoduchý, až bylo jednoduché způsobit nehodu.

Zařízení vám pouze řeklo, co máte dělat. Hlídat jste ale musel sám, jestli to děláte správně. To byla nevýhoda, která ve dvacátých letech stála spousty životů. Myslím, že k největší nehodě došlo na jižní Moravě. Tam se tenkrát ukoukli, místo čtverečku dali trojúhelníček, pustili ale návěstidlo na volno a vjel do toho rychlík stovkou. Tam, kam se jinak může jet čtyřicítkou. Spousta vozů se obrátila a bylo z toho velké neštěstí.“

Aby bezpečnost cestujících více podpořily, zavedly železniční společnosti elektromechanická zabezpečovací zařízení. Funguje podle Našince na jednoduchém principu. Když se nic neděje, výpravčí si hlídají návěstidla nebo semafory a signalisté výhybky. Když jede vlak, výpravčí určí, na kterou kolej a tyto pravomoci si pak prohodí, aby vzájemná kontrola vyloučila možnost selhání.

Karel Našinec je muž činu. Když budete mít štěstí, předvede i vám na pracovišti výpravčího celý zmiňovaný proces s výhybkami a návěstidly, který vypadá komplikovaně a fyzicky poměrně náročně. „A teď si představte, že tenhle systém na nádraží v Řetenicích skončil teprve vloni. To, co jsem teď udělal, to musel provádět výpravčí 400x za dvanáctihodinovou službu.“

Výpravčí měl kromě zmíněného zařízení telefonní zapojovač a dopravní deník. Do dneška je mají na nádražích podle Karla Našince jako rezervu. „Kdyby se něco stalo a vylítly počítače, tak výpravčímu stačí tužka, tento deník a telefon na kličku. Vlaky, byť v omezeném provozu, ale pojedou.“

Krůček k rozvodu kvůli lampičkám

Na stole výpravčího stojí železničářské lampičky. Plněné zvláštním interním olejem. Nejsou tedy na líh, ani na beznín, ani na petrolej. Bylo to z toho důvodu, že ajznboňáci se s lampičkami pohybují a občas provádějí různé prostocviky. Pokud by v lampách bylo něco hořlavého, mohlo by dojít k úrazu. „Lampičky sice moc nesvítí, nejsou ale od toho, abych viděl, jak jste hezcí, ale aby ostatní viděli, že se tu po trati motá nějaký týpek.“

Karel Našinec vyprávěl historku, která se váže k jedné z lampiček. „Jednou jsem tu pracoval u stolu a manželka mě zavolala na oběd. Šel jsem nahoru, okno nechal otevřené. Když jsem se vrátil, stála na rohu stolu lampička. Tak jsme až do večera s manželkou přemýšleli a hádali se, kdo jí tam dal. Pomalu to hrozilo rozvodem. Najednou přijel pán na kole a povídá: Já ji našel na půdě, tak jsem vám ji klackem dal dovnitř, abych vás nerušil.“

Kachlová kamna, se kterými se budete chtít stěhovat jenom jednou

V nádražní budově visí matiční hodiny. Vypadají trochu jako docela obyčejné pendlovky. Matiční hodiny řídí na nádraží ostatní, podružné hodiny. Každou minutu dají impuls a podružné hodiny pouze skočí o čárku dál. Kdybyste si některé z těch podružných hodin chtěli vzít domů, máte smůlu. Nepůjdou vám. Bez matičních hodin se ani nehnou.

Objevíte tady i krásná americká kachlová kamna. „Můžete je sice stěhovat, protože nejsou součástí domu, jako to bývá u nás, ale zaručuji vám, že se s nimi budete chtít stěhovat pouze jednou. Váží 350 kilo. A to u nás není zdaleka ta nejtěžší věc.“

Další zajímavostí je malba z roku 1884, která se objevila, když Našincovi malovali chodbu a malíř oškrábal nátěr. „Představte si, že to byla prachobyčejná chodba, a přesto jim stálo za to to takhle krásně vymalovat. Ta malba na skle, kterou si prohlížíte, tu zase malovala moje paní a je to výjev z našeho nádraží. Je to namalované na nadsvětlíku z teplického nádraží z roku 1857. Když se tam dávaly nové dveře, tak se světlík vyhazoval a nám se ho zželelo. Manželce se zželelo ještě víc. Namalovala na to obraz a od té doby je to tady.“

Nejmladší exponát je dálnopis z roku 1968

Při provázení návštěvníků zažívají Našincovi i zajímavé okamžiky. „Ukazujeme lidem například běžný psací stroj. Mysleli jsme, že to každý zná. Jenomže přijdou děti a diví se, proč nad tím strojem je taková číselnice a vy do toho mluvíte a občas hledají, kde je obrazovka…“

Na dubském nádraží jsem potkala ještě spoustu krásných věcí. Takových, co voní dálkami a nostalgií a mají u krku způsobně uvázanou genesi železničních tratí. Mrkají na vás ledabyle, jako kdyby celou dobu nic jiného nedělaly, než čekaly, že přijdete.

Nejmladší z exponátů je dálnopis z roku 1968. Dává jasně najevo, že oproti staříkům okolo je ještě plný síly a drží si od ostatních předmětů trochu distanc. Kousek dál se snaží získat pozornost mechanický kalkulátor z roku 1948, předchůdce dnešní kalkulačky, nad kterým by současní Einsteinové strávili nejspíš bezpočet hodin, než by přišli na to, jak ta věc fungovala.

A když už jste na odchodu, zdraví vás o překot zavazadla, ve kterých kdysi lidé vlakem převáželi vejce od babičky, porcelán, kompoty, husu nebo domácí škvařené sádlo. A úplně v rohu, trochu nejistě, ale disciplinovaně, zvedne při odchodu víko k rozloučení i pravý vojenský kufr.

About Ilona Kaulfuss

Vydavatelka, editorka a redaktorka magazínu DEZERT. V pauzách copywriterka, lektorka novinařiny a tvůrčího psaní. Celý život špatná milenka, skvělá kuchařka, lovkyně perel, insightů, příběhů a nevyléčitelný introvert. www.ilona-kaulfuss.eu

View all posts by Ilona Kaulfuss

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.