Jak moc se kamarádíte s historií?

Snažíte se na dovolené prošmejdit co nejvíc památek?

Nebo vás tyhle opečovávané patníky dějin nechávají chladnými?

Každému, co jeho jest a čím si chce život naplnit. Přesto bychom měli mít minimálně povědomí o památkách a dějinných milnících v lokalitě, kde žijeme. Je totiž donebevolající, když třeba přijede strýček Arnošt z dolní Moravy a vyhrkne, „Šak jsem včil viděl ty Ptačí schody, su moc pěkné“…

A vy přemýšlíte, jestli strýc myslí nějaké schodiště pokakané od ptáků, nebo co to k čertu kde viděl. A to i přesto, že bydlíte v Teplicích už od narození.

Dnes ale nechám Teplické vydýchat.

Mám tři otázky pro Duchcovské:

– Už jste navštívili expozici historických kočárků Muzea města Duchcova?

– Víte kde je, kdyby se vás strýc Arnošt zeptal na cestu?

– Víte, že něco takového v Duchcově vůbec je?

Pokud jste třikrát odpověděli Ano, super.

Pokud dvakrát, taky dobře.

Pokud jednou nebo vůbec a žijete v Duchcově od narození, nekomentuju.

Expozici historických kočárků a dětských vozidel nenajdete přímo v objektu muzea na Masarykově ulici, ale o pár metrů dál. Na náměstí Republiky v domě s číslem devatenáct, hned kousek od radnice. Je to zhruba tři sta metrů od muzea, takže se cestou ani nezadýcháte.

(Text pod fotografiemi pokračuje.)

Mimochodem, po návštěvě úžasně řemeslně provedených kočárků, autíček a tříkolek mě napadlo, že poznávat historii je fajn, ale ještě zajímavější by bylo dozvědět se víc o lidech, kterých se týká.

Asi tak…

Je dobré vědět, že světově proslulou firmu na kočárky a dětská vozítka založil Paul Hirsch v roce 1904. O co dobrodružnější by ale bylo, pokud bychom se dozvěděli například i to, jaký byl den, když ten nápad dostal. Pršelo, nebo se zrovna toulal za slunečného dne na procházce městem? Co mu běželo hlavou? Co ho přivedlo k myšlence založit firmu na kočárky? Jaká pohnutka? Jak na tenhle krok nahlíželi jeho blízcí? V co tehdy věřil a co cítil v době, než jeho firma prorazila do celého světa?

Jsem hrozný červotoč, což?

Moje vrtání ale není podstatné. Důležité je, že expozice historických kočárků a dětských vozidel firmy HIKO stojí za čas, věnovaný její prohlídce. A navštívit byste jí měli zejména, když vám potřeba nostalgických návratů a romantiky leze i ušima, jako mně. Nebo jenom tak, pro potěchu oka. Udělá vám moc dobře.

Dopřejte si jednoduše tu a tam malé kulturní zpestření dne. Tak by to mělo totiž v životě být. Naplnit sám sebe po okraj věcmi a činnostmi, které mě baví, inspirují a dopují euforií. Naplnit sám sebe dojmy a pocity, které mi potom v časech, kdy se přerážím o nezdary, pomůžou znovu se nadechnout.

A jak to s těmi Hirschovými vlastně bylo?

Paul Hirsch založil v roce 1904 truhlářskou dílnu na dětská vozítka a nábytek nejprve v teplické čtvrti Trnovany. O zhruba 4 roky později ji přestěhoval do areálu bývalého pivovaru v Duchcově. Podařilo se mu spolu s bratrem Rudolfem za poměrně krátkou dobu vybudovat světově známou firmu. Ta měla na kontě několik patentů a vyráběla kočárky, koloběžky, tříkolky a šlapací autíčka, pro které českým obchodníkům trhali ruce i za hranicemi.

Úspěšnou dráhu duchcovské firmy nezmařil ani obrovský požár v roce 1915, kdy vyhořela hlavní budova s truhlárnou, sklady s veškerými zásobami a poškozené byly i stroje. Škodu tehdy pojišťovna odhadla na cca 600 tisíc korun, což na tu dobu byly nemalé peníze. Smutné bylo, že se 250 dělníků ocitlo ze dne na den bez práce. Firma ale nelenila a nedlouho po požáru rozjela výrobu znovu. Už kolem roku 1916 začala používat ochrannou známku HIKO (HIrsch a KOčárky), a později pak název HIKO-závody.

V meziválečném období byla firma HIKO největším výrobcem dětských kočárků a vozidel v Československu. Vedle kočárků se tady vyráběly tříkolky, koloběžky, šlapací autíčka, ale také dětský nábytek, lavice a velmi oblíbený zahradní nábytek nebo postýlky.

Ve třicátých letech se výrobky firmy HIKO prodávaly za zdánlivě sympatický peníz. Kupříkladu sportovní kočárek pro děti (nikoli pro panenky) stál 80 korun, kočár s gumovými kolečky 100 korun, se střechou 170, plně polstrovaný 270, s celoželezným podvozkem 300, celý poniklovaný 540 Kč, promenádní z pedigu 700 Kč a tmavé skříňové kočárky 680 korun.

Tmavé skříňové kočárky.

Z nábytku jste například celoželeznou dětskou postýlku koupili za 250 korun, bíle lakovanou za 280, bíle lakovanou, kombinovanou s mosazí za 370 korun a patentovanou dětskou židličku spojenou se stolkem na kolečkách za 60 korun. Musíme vzít v potaz, že se platy v té době pohybovaly v rozmezí 150-1500 korun za měsíc.

Druhá světová a stop time

O výrobky duchcovské firmy byl v předválečných letech velký zájem po celém světě. Po odstoupení Sudet Třetí říši byl ale židovský majetek rodiny Hirschů arizován. Výroba přešla pod varnsdorfský závod K. J. Prasse, továrna na železné zboží, dětské vozíky a dřevěné zboží, kde zůstala až do konce války.

Ani po válce se ale Hirschovi nedočkali návratu do starých kolejí.

Komunistický režim továrnu po roce 1945 zkonfiskoval a vložil pod národní správu. (Jakýpak rozlet na vlastní pěst, soudruhu!) Podnik se sice vrátil k předválečnému výrobnímu programu, ale v omezené produkci. Po válce byl nedostatek kovového materiálu a po odsunu Němců i zaměstnanců. Týdenní výrobní kapacita v té době činila 1000 dětských kočárků, 600 loutkových kočárků, 300 dětských zahrádek, 1500 dětských trakařů, 1500 koloběžek, 600 školních tabulí a 1500 dětských postýlek.

V roce 1946 zažádala paní Irma Hirsch z Palestiny o navrácení rodinného majetku. Soudruzi na Národním výboru v Duchcově vystoupili rezolutně proti. Dokonce tamní principálové šířili štvavá tvrzení, že židovská rodina Hirschů sympatizovala s Velkoněmeckou říší a továrna prý byla semeništěm nacistů. Oni se totiž soudruzi nikdy moc nerozpakovali prohlásit něčí majetek za majetek „nás všech“ a ve znamení štvavých nařčení v zájmu obecného blaha se nesla prakticky celá jejich éra u kormidla.

Hirschovi se navrácení majetku tedy nedočkali. Komunistický režim po roce 1948 sloučil všechny továrny s obdobnou produkcí, včetně firmy HIKO-závody pod národní podnik RADOVAN v Mělníku. Ten byl později přejmenován na značku TDV – Továrnu dětských vozidel. Po restrukturalizaci v 50. letech vznikl mimo jiné národní podnik Továrny dětských vozidel Duchcov s pobočnými závody v Plzni, Kašperských horách a Varnsdorfu.

Po revolučním roce 1989 svitla ještě pro duchcovský podnik jiskra naděje. Mělnickou továrnu TDV koupil Josef Konejl a založil soukromý podnik Továrna dětských vozidel Duchcov. Optimistické mávnutí křídly, které naznačovalo, že by se do Duchcova mohla vrátit sláva tehdejší výroby, překazila smrt podnikatele. A o pokračování v jeho načaté cestě neměl už nikdo další z rodiny zájem.

Zdroje historických dat: ptejteseknihovny.cz, wikipedia.org

About Ilona Kaulfuss

Vydavatelka, editorka a redaktorka magazínu DEZERT. V pauzách copywriterka, lektorka novinařiny a tvůrčího psaní. Celý život špatná milenka, skvělá kuchařka, lovkyně perel, insightů, příběhů a nevyléčitelný introvert. www.ilona-kaulfuss.eu

View all posts by Ilona Kaulfuss

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.