Není umění jako umění.
Věčně se kolem toho motám.
Za léta psaní recenzí a reflexí na výstavy vím, že k umělecké tvorbě člověk potřebuje kromě talentu především trpělivost.
Nejenom tu k posunu kvalit výtvarné techniky.
Ale i zcela běžnou, lidskou trpělivost.
V tom je můj kamenolom úrazu.
Proto také nejsem a ani nikdy nebudu slavná jako třeba Vincent van Gogh.
Jednou z mých mega nega vlastností je totiž zbrklost.
Neuvěřitelná…
Pátrala jsem v archivech, po kterém z předků jsem něco tak děsivého mohla zdědit, abych věděla, komu spílat.
Nedopátrala jsem se.
Takže zatímco jiní přistupují k tvorbě rozvážně, praktikují s trpělivostí to, co měli v záměru praktikovat, na mé straně se děje toto:
Bum! Zkrat! Prásk! Buď hned, nebo letíš do koše!
Jsou tu Velikonoce.
Rok, co rok se v období jarních svátků obklopuju časopisy s obrázky velikonočních kraslic.
Hledám na netu fotografie, abych do svého splašeného podvědomí nahrnula správnou motivaci.
Upřímně žasnu a obdivuji práci žen, které takovou nádheru dokážou vytvořit.
Nakoupím vejce a barvy.
Jeden rok jsem dokonce pořídila i nějakou divnou věc na vyškrabování ornamentů do skořápky.
(Dnes slouží v koupelně na vytahování fujtajblů z odpadu umyvadla.)
Všechno si dopředu připravím… A zjistím, že mám čas.
Týden před Velikonočním pondělím mám pořád ještě čas.
Na Zelený čtvrtek už sebou sice trochu šiju, ale řeknu si, ještě je čas.
Zbrklouna v sobě živím představou, že sednu, racpac a bude hotovo.
V sobotu a v neděli vařím, peču, šúruju a plkám s návštěvami.
V neděli večer zjistím, že už nemám čas.
Úžasné kraslice, které jsem se rozhodla rozdávat s pyšným uzarděním, proto v nahradí vejce narychlo vykoupaná v barvách OVO.
A někdy ani to ne.
Jeden rok jsem dokonce nabízela vejce nebarevná.
Taková, jak je prdel slepičí vyprdla.
Přestože jsem postupovala jako vždycky.
Časopisy, internet, kochání se obrázky, vzdychání nad krásou kraslic a plánování.
Jen jsem zapomněla koupit ty barvy.
Koledníci se tak dočkali kraslic, za které by se nemusel stydět můj žák David Ž., kterého jsem kdysi učila a který měl problém úplně se vším. I s tím, jak namalovat jednoduchou čáru.
Přesto se výsledek mého pětiminutového záchvatu tvořivosti (viz. snímek), líbil mým synům.
A to převelice.
Na adresu mnou alternativně pojatých kraslic nešetřili zvednutými palci a slovy obdivu.
(Já vím, já vím, jsou celí já.)
A tehdy mi, kromě nezměrné pýchy, došla jedna věc.
Alternativní umění vlastně skutečným uměním být vůbec nemusí.
Občas jde jen o takový malý přešlap, o roztomilou znouzecnost, kterou lidi jako umění přijmou.
Svět stojí dál a pro jedno přimhouření očí se hned nezboří.
Možná se dokonce i trochu zatetelí radostí.
Ono mu totiž i s podobnými, ne zcela košer kousky, bývá hned nějak veseleji.
Takže není proč zavrhovat dílo ani sebe, když něco zbabráme.
Přeji vám i sobě radostné tvoření.
