Když jsem se Svatoplukem Vašutem dělala rozhovor na jeho zahradě, slíbil, že mě vezme na zkoušku souboru. Diáře jsme nechali zavřené, jelo se hned. Jen co jsem našla čudlík, abych vypnula diktafon.
Děti už na nás čekaly. Měli jsme zpoždění. (To ten čudlík.) Prosvištěli jsme úzkými chodbami a schodištěm Krušnohorského divadla Teplice nahoru k sálu. Pokochala jsem se ulicí U Císařských lázní, odkrojenou zvláštním úhlem pohledu z chodby divadla a cize přívětivou. Sváťa se nezdá, ale schody bral jako tryskomyš. Takže mi moc dlouhý pokochání nedopřál. První (nebo druhé?) patro jsme zdolali za minutku.
A pak mě do sebe vtáhla nejmagičtější tma na světě.
První došlápnutí na prkna s ozvěnou kroku a ve mně se všechno zastavilo. Já vím, děsně to prožívám. Ale miluju atmosféru divadla, zákulisí i jízlivost unavených světel. Neskutečně závidím všem, kteří sem MUSÍ denně chodit do práce. Kdybych se měla znovu narodit, budu herečkou. Divadelní, samozřejmě.
Při rozcvičování artikulace jsem si nalomila jazyk. Sváťovo svěřencům to ale odsýpalo. No, zkuste si říct: Je Olivier olivrejovaný, nebo není Olivier olivrejovaný… a to celé několikrát, rychle za sebou. Sorry. Nejde mi to pomalu ani napsat, natož abych to vyštěkala jak z kalašnikova.
Sváťa kdysi dostal cenu za výuku artikulace a mně teprve došlo, že to nebylo pro jeho krásný hrbolek nad levým obočím. Divadelníčci neolivrejovaní šlapali jak lopatky mlýnského kola u náhonu a na mý straně trochu panika, jestli nejsem divná, když mi to nejde.
Etudy. Hra na něco.
Malé děti, které se na pískovišti mydlí lopatkou s představou, že šermují na hřbetu koně, je ovládají dokonale. Řeknete vítr a rozkývou se jako koruna stromů. Nemívají s tím problém. Do chvíle, než jejich fantazii dospělák přidusí otázkou: Co se klátíš uprostřed obýváku jako blbec? Běž dělat něco pořádnýho!
Vzpomněla jsem si na soubor poetického divadélka, který jsem kdysi vedla. Zkoušeli jsme tenkrát v přístavku u mateřské školy, který měl vchod z Kollárovy ulice. Ano, tam, co je dnes dvoumetrová kamenná zeď. Etudy byly pro mé miláčky vstupenkou do nebe, pekla, ráje i věčné tmy… Rozhýbat jejich fantazii mě nesmírně bavilo. A u Sváti v souboru jsem se musela hodně držet, abych mu do toho nezačala kecat. Jeho stoický klid mě totiž vyváděl z míry, sakrblé. Ale to ten býk ve mně…
Při četbě úryvků z knih bylo vidět, slyšet i cítit, jak moc děti potřebují texty, které drží krok s jejich světem. Sváťovi svěřenci přesto, až na maličké chybky, prokázali skvěle zvládnutý projev. Hlas jim téměř nepřeskočil a snažili se dávat důraz na sdělení, aby nás to pěkně řízlo. Jen k dokonalosti a čistotě toho řezu je ještě třeba poznat sebe víc než text. Upilovat hlaveň, makat na výběru zbraní a samozřejmě i repertoáru… No a je to tady. Už do toho kecám.
Nejde nezešílet do divadla pod takovým vedením.
Seděla jsem přilepená k židli, propadala se do tmy prázdného hlediště za sebou a bála se i zatleskat. Přišlo mi nepatřičné trhat atmosféru těhotnou slovy klasiků a rozbíjet křehkou lávku, kterou divadelní elévové stavěli ke svým vysněným obeliskům. S duší dokořán jsem poslouchala jedno předčítání za druhým, naprázdno polykala, přemýšlela, kde se to v nich bere a smekala imaginární klobouk až k rozvrzané podlaze pódia.
A pak to přišlo.
Měli jste někdy žabikuch mezi žebry?
Jo, až tak.
Heleďte, mě hned něco nenatrhne. Ale vystoupení Dana Klimenta, náctiletého kluka, mě přímo skartovalo. Neobyčejný talent. Projev tryskal z každého póru, a přitom nic patetického, nic s červeným nosem a uhýbajícíma očima. Dokonalá naléhavost výrazu, skvělá práce s mimikou, úžasná hlasová ekvilibristika. Za mě – o tomhle provokatérovi ještě hodně uslyšíme. Pokud neskončí na nějaké střízlivé pozici lékaře, učitele, ředitele nebo nedej bože politika, pak z něj určitě bude vynikající herec.
Jsou dění, která mě potkají, a s nimiž se bolestně loučím.
Takže, děcka, ještě jednou velké díky. Za báječné odpoledne, skvělý zážitek, husinu na kůži, páru v pórech, sucho pod jazykem a tik v levém obočí.
Neztraťte nit, samy sebe a zlomte vaz!
