V prostoru Bartholomea je unikátní výstava děl ruského malíře Borise Alieva ze soukromé sbírky Josefa Bendy. Už jsem s tím otravovala. Přesto bych vsadila malinovou zmrzlinu na to, že vás moc nepřišlo. Že prdíte na šanci poměřit vlastní představivost s ruským umělcem, který v Teplicích tvořil jen několik let, ale stihl tady zanechat množství úžasných děl. Že ručník, hozený Alievem do ringu, nikdy nezvednete, protože povrchnost je holka, která udělá, co vám na očích vidí. Tak proč se pouštět do boje s vlastní fantazií, která by v konfrontaci s tou Alievovou mohla případně probudit něco zasaseného hluboko uvnitř, něco, co nechcete odkrývat ani před sebou samými…
O Borisovi, který si na konci svého života hodil nohy na sedadlo bárky převozníka Chárona a nechal život odeznívat jako starý rezavý lodní zvon, protože už v sobě nedokázal ukočírovat ani primární pud sebezáchovy, jsem napsala hodně. Některé z článků jsou k nahlédnutí i u vstupu do kostela Bartholomeus.
Kam oko dohlédne
Překvapilo mě, jak jsou některé z obrazů instalované ve výšce, která poměrně dost omezuje vnímání díla. Přesto náhoda, se kterou se ocitly nad hlavami návštěvníků, dopřeje občas situacím ironický přídech. Na jednom ze zavěšených děl je například dívka opřená o kavárenský stolek. Má krátkou sukénku a náhodný pohled návštěvníků tak může nejenom rozněžnit nejedno chlapské srdce a rozdivočet jeho představivost, ale také přivést přetrvávající předsudky do nicotných rozpaků….
Abstraktní veselice na i přes míru
Abstraktní tvorba Borise Alieva má tvrdou slupku a nese stopy únavy duše, kdy transformace reality přestala přinášet očekávanou úlevu. Pod abstraktní tvary a nekonkrétní podoby se snažil schovat skutečnost, která ho v pravidelných intervalech a stále častěji dopravovala na hranici vlastních možností. Psychických i fyzických. Ale je to Aliev, takže i v téhle tvorbě vládnou přese všechno barvy plné slunce, optimistických, oblých tvarů a mírně zvlněných linií.
Na zapřenou
Na cestě k abstraktnímu vyjádření se Boris občas uchyloval k pokoření sebe sama, které bylo vzdálené vyššímu tvůrčímu principu. Některými motivy přemaloval už dokončené obrazy, zejména práce figurální. To, když zřejmě neunesl pohled na vzpomínku a s doktorem Hydem, kterého v sobě probouzel, se vydal cestou méně bolestnou. Tvář, klenutí šíje, hebké ruce a sametové oči nechal jednoduše zmizet pod skotačivými liniemi a barvami nekonkrétních iluzí.
Pokaždé jiný Aliev
Když si výstavu projdete, získáte pocit, jako kdyby se v Bartholomeu prezentovalo hned několik rozdílných tvůrců. Některá uskupení obrazů poskytují možnost vnímat široký tvůrčí záběr Alieva a nekonečný žánrový prostor, v němž se pohyboval. Vesnický výjev s prvky pokorného realismu vedle kotvících bárek, zdivočelých v duchu dynamického sensualismu a nadhled nepřetržité radosti, kterou pro změnu implantoval do své abstraktní tvorby.
Figurální práce jsou nezaměnitelné
Na první dobrou Alieva vystopujete v jeho figurální tvorbě a v obrazech s teplickými motivy. Kromě provzdušněných muzikantských výjevů, ze kterých při troše empatie hudbu z pláten i slyšíte, to jsou kavárenské a kabaretní scény. Ty i přes určitou nevázanost aktérů a přes otevřenou smyslnost překvapují laskavým pohledem autora, jeho úctou k člověčenství a k radosti z bytí. Všudypřítomná nonšalance, jejímž prostřednictvím Boris upouštěl své deprese a smutky, tak nepřináší jinak obvyklý adrenalinový záchvěv.
Jedna duše a sto tisíc bolestí
V surrealisticky pojatých motivech s kubistickým dekorem je cítit zběsilost divokých snů vzkříšených samotou. Alievovo vzhlížení k ženskému tělu, jako k modle, ke krajině, kde přestává všechno bolet, kde vzpomínkami popraskané představy už nekrvácí, ale voní teplem ženské kůže, láká oblost tvarů a hebkost doteku. Krajinu, kterou v sobě Aliev nepopřel ani v posledním tvůrčím období, kdy už byl nakročený na druhý břeh. V době, kdy se mu skutečnost vzdalovala jako pevnina, kterou kdysi tolik miloval a od které se pod tíhou nepřetržitého mrazu uvnitř sebe sama odrazil jednou pro vždy.
