Bobeš Kudrhalt je mladý na to, aby nás posadil na zadek nějakými hlubokými moudry. Zatím si život hlavně užívá. Taky ještě nemá na kontě zkušenosti, které by ho vycvičily k ostražitosti. Patří ke generaci, co vojnu nepoznala, a tak mu chybí i potřebný odstup a pud sebezáchovy. Zlákat ho k rozhovoru tak bylo poměrně snadné. A nejenom proto, že je to syn mého bráchy.
Jestli jste se zatetelili, že teď snad začnu zpovídat celou svoji famílii, zapomeňte. Ostatní mají pud sebezáchovy vyvinutý extrémně. Zejména moje děti, které už od mala nuceně pózovaly na stránkách Deníku Směr, když nikdo jiný nebyl po ruce. A poznamenalo je to. Ne, že ne.
V případě synovce mě zlákalo téma holčičího fotbalu. („Pořád píšeš vo tý kultuře, co takhle něco vo fotbalu,“ napsal mi jeden sportovně založený čtenář.) Tak jsem šla do sebe. Ostatně, téma holek, co jsou trochu od rány, protože s přístupem něžné volavky by asi na tom posekaným poli nic neuhrály, zní lákavě. A taky téma mladého a docela pohledného trenéra, který jim dává na hřišti do těla. Ano, přiznávám. Ozvala se ve mně špetka bulváru, kterou v sobě tají každý novinář.
Předesílám, že o fotbalu vím pouze to, že se hraje na dobře posečené louce, na které proti sobě stojí dvě brány. A že se po té louce občas rozeběhnou chlapíci v ne právě slušivých kompletech se zbytečně velkýma trenclema. Všichni běží k jedné brance, pak zase k té druhé, občas někdo upadne a něco si zraní. Mezi těmi v trenýrkách ještě pobíhají muži v pruhovaných tričkách, kteří se neustále vytahují, že někde někomu šlohli píšťalku.
Buďme tedy nad věcí. Tenhle rozhovor nechce zacházet do sportovních termínů a detailů. Mimochodem, Bobši, nepřipadáš si někdy mezi těmi děvčaty jako blázen?
Bláznovstvím netrpím, já si ho užívám….
A kdo tě přivlekl k fotbalu?
Naši. Dali mě na fotbal do teplického FK asi v pěti letech. Pak jsem začal chodit do skauta a fotbal šel trochu stranou. I když jsme ho jako kluci hráli dál. Měl jsem kámoše, který kopal za Hvězdu Trnovany, tak jsem šel později tam. To mi bylo už 11, 12 let. Hrál jsem na Hvězdě asi tři roky a později přešel k futsalu.
To je co???
No to je fotbal v hale. Hrají čtyři proti čtyřem, normálka fotbal. Moje bývalá přítelkyně začala hrát futsal taky a holky neměly, kdo by je trénoval. Tak jsem začal trénovat holčičí tým, a tím jsem se vlastně dostal k trénování.
Jeden čas jsi zmizel do Prahy…
Ano, ale pořád jsem trénoval. Když jsem se chtěl vrátit do Teplic, napsal jsem kámošovi, který dělal ve fotbalovém klubu, jestli někoho nepotřebují. Potřebovali obchodního zástupce. A když už jsem v FK Teplice byl, chtěl jsem znovu trénovat. Holčičí manšaft byl volný…
Je ženský fotbal oproti mužskému trochu v pozadí zájmu, nebo se situace mění?
Mění se. Je řada zemí, kde už mají profesionální soutěže, takže tam se tím fotbalem ženský i živí. Ve Španělsku se celkem běžně stává, že na ženský fotbalový zápas přijde i 60 tisíc lidí. Taky u nás, na Slávii, která hraje ligu mistryň, přišlo už nějakých sedm tisíc fanoušků. Ženský fotbal je vidět stále víc.
U nás zatím hrají jenom amatérky. Jen ve Spartě a Slávii hrají poloprofesionálky. Něco už za to mají, ale ještě se fotbalem neživí. Teď FAČR (Fotbalová asociace ČR) usiluje o to, aby se ženský fotbal posouval, protože v něm vidí budoucnost. Kladou na něj větší důraz. Ženský fotbal se už občas dostane i do televize.
Fotbal je poměrně tvrdý sport. Jaké musí mít děvčata, která ho chtějí hrát, předpoklady?
Určitě to nemohou být typický Bárbínky. Spíš je to sport pro klučičí typy, co se hned nesloží. Musí mít taky k fotbalu vztah, aby je bavil a určitě je potřeba mít dobrou pohybovou průpravu a fyzičku. Také by v sobě měly mít trochu dravosti. Fotbal není jednoduchý a sem tam i bolí.
Jsou v ženském fotbalu nějaké úlevy v pravidlech?
Ne. Mám třeba kámošku, která hraje hokej a tam je například zakotvené, že se hráčky nesmějí narážet na mantinely, ale i další výjimky. Pravidla mají v ženském hokeji pozměněná. U ženského fotbalu o ničem takovém nevím.
Jak holky ke hře motivuješ?
Musím mít strategii a záleží na situaci. Občas na ně musím i zařvat, ale to není často. Ony nemají cíle jako kluci, ze kterých chce každý být profesionálním fotbalistou. Holky to hrají hlavně proto, že je to baví. A taky na tom hřišti většinou odevzdávají všechno. Takže se je snažím motivovat spíše tím směrem, ať si tu hru užívají.
Kolik máš momentálně v týmu děvčat?
Teď poměrně málo. Vloni jsem jich měl osmnáct a letos jedenáct. Takže je to základní sestava. Ale v oddíle mladších máme v klubu 21 děvčat a hrají sedm plus jedna, tak si můžu půjčovat tam, když potřebujeme.
Čím to, že jich tolik ubylo? Nezájem?
To není nezájmem. V Teplicích je ženský fotbal čtyři roky. V přípravkách je teď například dvacet holek, v mladších taky dvacet, v dorostenkách asi dvaadvacet holek. Zájem o ženský fotbal stále je. V přípravce mít 22 holek, to už je například trochu moc, takže uvažujeme, že uděláme dva týmy. Kromě toho, není jen teplický fotbal. Týmy holek najdeme i v okolních vesnicích. No a to, že mám teď méně holek, není nezájmem o fotbal, ale jednoduše slabším ročníkem, to je celé. Myslím si naopak, že zájem o fotbal ze strany děvčat stále stoupá. Jenže do kategorie, kterou zrovna mám, potřebuju holky, které už někdy fotbal hrály. Přijít ve třinácti, ve čtrnácti a teprve začít s fotbalem, to je už pozdě.
Jaký byl váš největší úspěch?
Vyhráli jsme turnaj v Mělníku. A ještě před mým nástupem, se holky probojovaly do první ligy. Tam jsme skončili pátí, což je v první lize docela úspěch. První místo jsme ale zatím nevybojovali. Zatím.
Stává se, že se do tebe nějaká z děvčat zamiluje?
Občas k tomu dochází. Já se to pak dozvídám různými oklikami, tak nějak složitě, přes ty ostatní.
Jak podobné situace řešíš?
Neřeším. Myslím, že je to lepší neřešit. Chovám se ke všem stejně a ono je to po čase přejde. To jsou takový ty platonický lásky, tam není co řešit a proč se v tom vrtat. To je zbytečný a ničemu to nepomůže. Odezní to samo.
Jakému typu žen dáváš přednost v osobním životě?
Tak z toho se nevykroutím, protože jsem zatím chodil jen s fotbalistkami. (Smích.) I ta holka, která fotbal nehrála, ho kvůli mně začala hrát. Takže jsem měl v životě tři vážný vztahy a všechno byly fotbalistky. Když bych to shrnul, asi tedy dávám přednost sportovním typům.
Když nelítáš po hřišti, co tě ještě baví?
Rád chodím pěšky. Každý den několik kilometrů. Poslouchám přitom audioknížky. Jinak mi kromě fotbalu na moc věcí nezbývá čas. Občas se podívám na nějaký pěkný film.
Fotbal mě ale baví enormně, takže mě uspokojuje, jak to je. Někdy mě chytne nějaký nápad na podnikání, pak vymýšlím různé projekty.
Vím, že si chtěl prodávat sušenky…
Jo, to jsem chtěl. Nejdřív prostřednictvím Instagramu. Ale nemohl jsem je péct doma, kvůli přísným hygienickým předpisům. To ti hygiena nedovolí. Takže bych musel hledat nějakou pekárnu….
Co to bylo za sušenky? Čím jsi chtěl dobýt svět?
Lidi mi říkali, že jsou dobrý. Tak asi tak. Byly celozrnný, když už jsem dal cukr, tak třtinový, nebo agávový sirup. Byly to takové zdravější sušenky a všem moc chutnaly.
No a jinak? Pořád čekám, kdy řekneš, že jsi blázen do cestování.
Nojo, cestování…
Kam by ses chtěl podívat?
Láká mě Thajsko. Evropu už mám dost projetou, nespočítám kolikrát jsem byl v Itálii. Takže teď třeba orient. A měl jsem taky kolegu, který žil nějaký čas na Floridě a hodně mi o tom vyprávěl. Takže ta Florida by pro mě byla asi taky hodně zajímavá.
Co vím, cestovky nevyužíváš.
Ne, jezdím na vlastní pěst. Nikdy jsem nebyl na dovolené s cestovkou. Jezdím po vlastní ose. I teď naposledy v Portugalsku. Zaplatili jsme si letenky, půjčili si tam auto a objeli jsme tři čtvrtiny portugalského pobřeží. Sleduju servery, které nabízejí levné letenky. Občas se tam najdou do tisícovky i se zpáteční, po celé Evropě.
Kam se chystáš letos?
Já moc neplánuju. Ono to s těma levnýma letenkama ani nejde. Vyskočí termín a letí se tam, kam ty letenky zrovna jsou. Jako do toho Portugalska. Uvidím, kam poletím letos. Je to jedno. Mám rád překvapení a plánovat mě moc nebaví.
A budoucnost plánuješ, nebo všechno necháš hvízdat kolem, jak to přijde?
Když to vezmu zeširoka, tak se chci v první řadě zabezpečit. Tak, až budu mít jednou rodinu, abych se mohl věnovat rodině a nemusel makat dvanáct hodin denně. I když bych se nikdy nechtěl zbavit trénování, které mě baví. Což se možná trochu vylučuje s tím, co jsem před chvílí řekl. Ale práce trenéra, té bych se vzdát nikdy nechtěl.
