Bílinale 2019 a deja vu v každém pohledu

Kostelíky v naší krajině jsou jako majáky v přímořských oblastech. Pocestným jejich věžičky už z dálky oznamují, že se blíží vesnice, ztraceným ukazují směr a bolavým zvěstují příslib uzdravení. Ne vždy se k nim lidé chovali s úctou. Ne všechny přežily střídání dob dobrých a zlých. Ne každá ze sakrálních staveb lokálního charakteru měla to štěstí, že je i dnes součástí života lidí v aktuálním čase a místě.

Pražský spolek Omnium podobné památky probouzí k životu. Ve dnech 12.-14. července 2019, to byly tři z opuštěných kostelů na Bílinsku. Strhl z nich letitý nános prachu a v rámci prvního ročníku art festivalu Bílinale je nechal tepat jedinečným propojením umění a genia loci prostor, prodřených časem a lhostejností. Životadárné pozornosti organizátorů, tvůrců a diváků se dostalo Kostelu Zvěstování Panny Marie v Bílině-Újezdu, Kostelu sv. Kateřiny v Chouči a Kostelu sv. Havla v Hrobčicích. 

Na akci dorazilo sedm umělců z Čech a Německa. Vzhledem ke zkušenostem s podobnými počiny jsem zprvu malinko podlehla skepsi. Zbytečně. Celá akce byla zážitkem, který nevydýcháte za den, ani za týden. Zážitkem, který vám uvízne hluboko pod povrchem.

Expozice byly živočišné, obdařené naturelem výjimečných lidí, jejich tvorbou a přístupem k prostředí, kde několik dní tvořili. Živé, komunikativní umění. Diváci získali bonusy ve formě emočního zážitku, opojných dojmů, nitra vyhlazeného k pokoře a usebrání. A taky deja vu, jak poznamenala báječná průvodkyně, pracovnice Regionálního muzea v Teplicích a kurátorka výstavy, Vendula Fremlová. Deja vu v každém pohledu, v každém koutě, v každém lehkém závanu světla…

V. Fremlová: „Tématem Bílinale je Nádech, výdech. Nová rytmizace. Oživení opuštěného sakrálního místa.“

Deja vu vyvolává svými díly i jedna z účastnic akce, Němka Karen Kling, která při tvorbě používá vosk jako při enkaustice. Pokrývá jím fotografie a vytváří na nich působivý barevný filtr. Výsledný dojem nejasného obrazu, který pod voskem spíše jen tušíme, evokuje zašlé vzpomínky, dávno zapomenuté situace, obrazy, stavy. Jedním z děl, vystavených v Chouči, reagovala Karen na vlnu neonacismu v Drážďanech, na uskupení Pegida. Vyzvala obyvatele města, aby jí jako vyjádření odporu s neonacistickým hnutím zaslali své portréty. Ty následně zpracovala zmíněnou technikou. Chtěla vyjádřit, že většinou vnímáme jen povrch a nikdy nevíme s určitostí, co je skryto v nitru lidí.

V Chouči vystavovala také multifunkční umělkyně Markéta Váradiová. Sochařka, autorka instalací, malířka, fotografka a tvůrkyně sklářských objektů. Na Bílinale představila cyklus maleb Srdce Hvězdy, Hvězda v srdci. V něm odkrývá základní principy procesů živého i neživého světa, proměnné vně i uvnitř života. Úchvatně působí její zrcadlový objekt Singularita. Odrazy, jejich prolínání, celek, který nabízí nespočet pohledů a sám získává neuvěřitelné množství podob.

V Újezdu byla k vidění pohyblivá a světelná instalace německého autora Ambecha, umístěná na kruchtě kostela. Nádech a výdech jako dva protipóly existenční roviny. Síla a vyčerpání, probouzení a únava, zrod a zmar. Dvě rozdílné, a přesto úzce propojené fáze života. Ambech zvolil pro projekci uvedené symboliky velký zlatý měch, který s nádechem ožívá, rozsvěcí se uvnitř červeným světlem života a s výdechem uvadá a zhasíná.

V hrobčickém kostele se rozeznívaly akustické objekty sklářské výtvarnice a designérky Lady Semecké. V kontextu s interiérem stavby nabývaly zvuky osvěžující poetičnosti. Tóny, které vydávaly keramické nádoby po úhozu zavěšenou koulí, se noblesně mísily s kostelním tichem. Ve stejném prostoru prezentoval své snímky fotograf Sebastian Weise. Cyklus krajiny, narušované činnostmi lidí a věcmi, které do krajiny vrůstaly a dávaly vzniknou novým stopám v paměti. Na oltáři naproti vstupu do kostela zaujala pohledy příchozích Weiseho rozměrná instalace ve tvaru bílého kříže.

Součástí opuštěných kostelů bývají i hřbitovy. Řada pomníků v nich podléhá pomalé zkáze, která pramení z nezájmu nebo absence pozůstalých. Občas už není nikdo, kdo by se o hrob staral. Podobnou neutěšenost využívá při své tvorbě drážďanská umělkyně Susan Donath, která se zabývá sepulkrální kulturou. V Hrobčicích a v Chouči oživila staré náhrobky. Prázdná místa po původních podobiznách nebožtíků vyplnila zrcátky. Odraz okolní krajiny a pohybu lidí v nich dodaly pomníkům zvláštní energii a zbrousily hrany těžké pochmurnosti.

Posledním z účastníků prvního ročníku Bílinale byl sochař a hudebník Martin Janíček, který zkoumá materiály v souvislosti s jejich zvukovými dispozicemi. Na art festivalu představil interaktivní sochařský objekt, který rozezněl při páteční vernisáži v rámci zvukové performance.

Akce překvapila rozsahem, špičkovým výběrem účastníků, přístupem, řešením jednotlivých expozic, uvolněnou a příjemnou atmosférou. Obdarovala návštěvníky neobvyklým množstvím energie, dojmů a inspirace. A přestože na první ročník nepřišlo tolik zvědavců, kolik by si akce zasloužila, stačila se obstojně zaháčkovat do povědomí veřejnosti. Reportáž z ní odvysílala česká i německá televize, přijel český i německý tisk a dorazili návštěvníci z Německa, Ústí nad Labem, z Prahy a dalších měst. Barbora Větrovská ze spolku Omnium je s výsledkem festivalu spokojená. A jak slíbila, můžeme se těšit na další ročník. Šanci tak dostanou i ti, co letos zaváhali.

About Ilona Kaulfuss

Vydavatelka, editorka a redaktorka magazínu DEZERT. V pauzách copywriterka, lektorka novinařiny, poradce pro redakce firemních a obecních zpravodajů, autorka. www.ilona-kaulfuss.eu

View all posts by Ilona Kaulfuss

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *